S blízkostí voleb se objevuje stále více komentářů, které mluví ve prospěch pravicového či levicového pojetí politiky. Nikdy nekončící příběh, nikdy nekončící souboj dvou konceptů, který u nás hrozí skončit další tvrdou remízou. Uprostřed této remízy se obvykle nacházejí „bezpáteřní“ křesťanští demokraté, kteří jdou jednou sem a podruhé tam. Křesťanství je jedním z historických pilířů evropské civilizace, byť jeho vliv stále slábne, a to zejména u nás. Jak si vlastně křesťan vysvětluje pojem levice a pravice a kterým směrem by se vydal, kdyby získal většinu?

Nejprve něco z běžného života. Kdysi jsem četl zajímavé pojednání o křesťanských ctnostech. Vyplývalo z něj, že většina extrémů je škodlivých nebo přímo hříšných. Naopak, základem každé ctnosti je hledání správné míry, která obvykle leží někde uprostřed. Například alkohol je droga, ale víme, že umírněné pití vína zdraví prospívá a že ani bible proti němu nic nenamítá. Hříchem je zahálka, ale také nadměrné honění se za pozemskými statky bez odpočinku. Přes veškeré diskuse o lásce a sexu, o životě v manželství či ve volném svazku, o homosexuálech, potratech, rozvodech atd. nikdo nemůže popřít, že lidé a hlavně děti se nejlépe cítí v klasické fungující rodině. Možná je stále těžší takovou rodinu vytvořit a udržet, ale ideálem zůstává, ostatní svazky jsou jen náhražky. Nakonec lze dojít k tomu, že Desatero, zdravý selský rozum a zlatá střední cesta jsou tak nějak v souladu a k tomuto poznání vůbec není třeba studovat teologii.

Vrátíme-li se zpátky k politice, zjistíme, že přesně v souladu s výše uvedeným principem společnosti škodí příliš vysoká míra všemožných regulací a státních zásahů. Je neúnosné, když v ČR v současnosti platí 100 tisíc právních norem, které nikdo nemůže znát a tedy ani dodržovat. Kontrola dodržování všech možných zákazů a příkazů si za chvíli vyžádá více úředníků, než kolik jich lze z daní zaplatit. Přitom vysoká míra zdanění podřezává větev pod ekonomikou státu. Příliš štědrá sociální síť nemotivuje lidi k práci a paradoxně vede k tomu, že na ty skutečně potřebné se potom nedostává. Rozhazovačná politika levicových vlád nemá nic společného s péčí řádného hospodáře, který myslí na zadní kolečka a dopředu vidí dál, než na špičku vlastního nosu.

Je tedy lepší pravicové pojetí politiky? Důraz na individuální svobodu a zodpovědnost je určitě správný. Ideálně fungující pravicová společnost je určitě jako celek výkonnější a úspěšnější. Ale přeci je tu skryto jedno čertovo kopýtko. Je tu riziko vytvoření příliš velkých rozdílů mezi úspěšnými a neúspěšnými, mezi bohatými a chudými, mezi lidmi s tvrdými lokty a těmi slabšími nebo někdy „jen slušnějšími“. A tady si musíme říci, že záleží především na složení společnosti, na každém jednom člověku. Čím jsou především morální kvality jednotlivých lidí horší, tím více je musíme hlídat a svazovat různými předpisy, jinak hrozí, že bude člověk člověku vlkem a dříve či později dojde až k sociálním nepokojům. Chceme-li morálně rozloženou společnost uřídit, sune se nám nezadržitelně doleva. Neměli bychom zapomenout, že vznik demokracie a moderního tržního hospodářství byl umožněn křesťanskými základy, na kterých pevně stály země, ve kterých se prosadily. V okamžiku, kdy společnost jako celek začne křesťanské principy zpochybňovat a opouštět, přestává pravicová politika fungovat.

Troufám si tvrdit, že křesťanství je pravicové. V evangeliích Ježíš nemluví k institucím, ale k jednotlivcům. Neradí, co má být obsahem státních zákonů, nevyzývá k budování sociálních ústavů. Ani k tomu nemá důvod, protože kdyby všichni žili podle jeho evangelia, role státu ve společnosti by byla zanedbatelná. Jaká je však realita současného světa, současné Evropy? Mocnou ekonomickou silou se stávají asijské země, které mají s křesťanstvím málo společného, a Evropa v souboji s nimi ztrácí dech. Ta Evropa, ke které se před 16 lety upíraly veškeré naše naděje. Veřejně se mluví o tom, že Evropská unie je stále více těžkopádná, byrokratická a socialistická. Před ruským socialismem jsme utekli a on se k nám oklikou vrací zpátky z Bruselu, tedy z míst, odkud bychom jej nejméně čekali. Ale zkusili jsme si už položit otázku, zda to náhodou nesouvisí s tím, že křesťanství z evropské společnosti postupně vyprchává? Že i na Západě se postupně šíří liberalismus, ateizmus nebo nekřesťanská náboženství? Celá ta levicová mašinérie a byrokracie vlastně není ničím jiným, než méně efektivní náhražkou fungujícího křesťanství. Tak, jak pomalu ztrácíme křesťanství, ztrácíme i svobodu. Demokracie se mění v byrokracii a evropské tržní hospodářství hrozí uváznout na mělčině, protože konkurence je silnější a rychlejší. USA zatím tyto problémy tolik nepociťují, protože u nich zůstává křesťanství poměrně silné.

Tyto řádky by snad mohly osvětlit, proč došlo k selhání pravicových vlád po roce 1989. Pýcha komunismu spočívala v tom, že byl náboženstvím bez boha, jeho papež neseděl v Římě, ale v Moskvě. Místo Desatera existoval Morální kodex budovatele komunismu, principy svobodného trhu byly nahrazeny socialistickým plánováním a místo církve zde byla komunistická strana. Nedokonalost těchto náhražek vedla ke zhroucení komunistického systému a ještě před tím přinesla i desítky milionů mrtvých. Bylo logické, že po roce 1989 šel vývoj prudce doprava. Velmi brzy se však ukázalo, že tak silně ateistické společnosti, jako je ta česká, prostě nelze vládnout pravicově. Nutně to musí skončit obrovskými krádežemi a podvody, protože ve společnosti je příliš vysoké procento lidí s ostrými lokty a bez morálních zábran, které jsou většinou účinnější než desítky sebedokonalejších zákonů. Velké skandály typu falešného účetnictví firmy Enron se v posledních letech objevují i na Západě. Souvisí to právě s oslabením prvků křesťanské morálky v životě západní společnosti v posledních desetiletích. Bohužel, ani po 17 letech není česká společnost ve stavu, který by umožňoval nastolit skutečně pravicovou vládu. Zjišťuje to i ODS, která je nucena svůj volební program korigovat směrem doleva. Už v době, kdy byla u moci, pravicově pouze mluvila, ale v mnoha případech levicově vládla. Tato schizofrenie nakonec vedla k havárii Klausovy vlády na podzim 1997. Bez návratu ke křesťanským kořenům se skutečné pravicové vlády jen tak brzy nedočkáme, protože se bez hrubých a veškeré aktivity dusících státních zásahů do života společnosti neobejdeme.