Mezi lidmi žijícími v České republice je všeobecně rozšířeno povědomí, že žijeme v zemi, kde bují korupce, že cestou placení úplatků, využíváním klientelismu nebo nečistého lobbismu je možné pořídit téměř cokoli. Historky o pěti v českých na stole za ovlivnění politiků, kapříků za fotbalové zápasy, štědře poskytnuté půjčky strýčkům politiků, aby si mohli pořídit byt s bazénem, mrtví sponzoři politických stran nebo věřitelé u staveb rodinných domků, pochybná řízení na velké státní zakázky, to vše jsme si zvykli považovat za běžnou součást života.

Ani přiznání nestačí

Korupční kauzy končí ve ztracenu, protože se v řetězci korumpovaného/oznamovatele, státního zástupce, vyšetřovatele a soudce najde vždy někdo, komu jednání korupčníka nepřipadá tak vážné, aby si zasluhovalo skutečně tvrdé potrestání. Trvalým mementem v tomto směru může být starý případ oznámený tehdejším premiérem Petrem Pithartem, kde ani dokumentace napsaná korupčníkem vlastní rukou do sešitu, ani jeho následné doznání nevedlo k ničemu víc než symbolickému trestu.
Vnímáním korupce a mezinárodním srovnáním v tomto směru se dlouhodobě věnuje organizace Transparency International. V žebříčku z roku 2005 se Česká republika objevuje na nelichotivém padesátém čtvrtém místě z hodnocených sto třiatřiceti zemí. Tyto žebříčky jsou často zlehčovány jako "neobjektivní", protože stavějí pouze na průzkumu vnímání obyvatel srovnávaných zemí, nikoli objektivně měřitelných parametrech.

Bez trestu, bez korupce

Podpůrným argumentem pro takové zlehčení je velmi často nepatrný počet prokázaných korupčních kauz. Ten však svědčí spíše o tom, že ryba smrdí od hlavy, že Česko je korupcí prorostlé, včetně úředníků a reprezentantů státu, a že se za těchto okolností není co divit tomu, jak málo orgány státu proti korupci dělají. Kvantitativní důkaz o tom přináší studie ekonomů R. Fismana a E. Miguela z amerického National Bureau of Economic Research.
Její autoři si udělali malou socio-ekonomickou laboratoř z New Yorku a diplomatů ze 146 zemí, kteří zde působí, a zkoumali náchylnost vládních úředníků reprezentujících jednotlivé země a náchylnost jejich obyvatel porušovat obecně závazná pravidla chování, když tím mohou získat osobní výhodu, ale díky diplomatické imunitě neriskovat nějaký faktický postih.
Kritériem "kulturní náchylnosti ke korupci" se v tomto výzkumu stal počet nezaplacených pokut za parkování na jednoho diplomata - jakási vizitka nepoctivosti příslušné země, jak je představují její diplomaté. Většina diplomatických misí je umístěna na dolním Manhattanu, což vytváří téměř dokonalé laboratorní podmínky, které nejsou narušeny geografickými rozdíly mezi srovnávanými zeměmi.
Newyorská policie eviduje za období od listopadu 1997 do listopadu 2002 v průměru 18,9 nezaplacené pokuty za nedovolené parkování na jednoho našeho diplomata. To nás řadí na 36. nejhorší místo, mezi Niger a Lesotho.

Nejhorší z Evropy

Jsme suverénně nejhorší mezi pětadvacítkou členských zemí EU, z evropských zemí jsou horší jen Bulharsko a Srbsko a Černá hora, z bývalých komunistických zemí se o tři místa hůře umístil pouze Kazachstán. Slovenští diplomaté jsou s 6,4 nezaplacené pokuty na pouhé třetině českého skóre, mnohem lépe si vedou i Rumuni s 3,5, Rusové s 2,0, Poláci s 1,7 nebo Němci s 1,0. Dvaadvacet zemí do OSN vysílá natolik slušné diplomaty, že mají na svém kontu čistou nulu.
Ve sporu kolem vízové povinnosti našich občanů patříme v EU k nejhlasitějším kritikům amerického imigračního zákona. Samozřejmě, vízová asymetrie není z pohledu našich občanů fér, a pokud s touto kauzou uspějeme, přispěje to k ulehčení cestování našich občanů, jejichž průměrná schopnost dodržovat zákony je snad nad na vyšší úrovni než u těch, kteří zneužívají svou diplomatickou imunitu. Na úrovni diplomatů, kteří mají příslušné změny za úkol vyjednat, jsme však mezi zeměmi Evropské unie posledním Šmudlou, který neumí přečíst značku, nevidí hydrant nebo nerozezná barvu obrubníku, ale má dost drzosti neobtěžovat se zaplatit pokutu.
Připomíná to svrab a neštovice na tváři naší země, který je na nás i z dálky dobře vidět.

Hospodářské noviny, 4.7.2004

Autor je senátor