Během ekonomické krize v roce 2008 zachraňovaly státy krachující banky. Nebylo zapotřebí nadpřirozeného zjevení ani hlubokých znalostí ekonomie, aby člověk usoudil, že zanedlouho nastane doba, kdy bude zapotřebí zachraňovat krachující státy. Domníval jsem se tehdy, že taková doba přijde o pár let později, než přišla. Nu, už je tady. Kdo ale může krachující státy zachránit? Nenabízí se nic, než Evropská unie. Jenže Evropská unie je projekt, který uvízl na půli cesty. Není dostatečně "hotová", aby mohla krachující členské státy účinně zachraňovat. A jelikož máloco může zůstat polotovarem, je Evropská unie v lapálii. Buď se musí více integrovat, nebo se začne rozpouštět. Doufejme, že pomalu a s rozvahou, nikoli překotně a se ztrátou kontroly.

Jsou lidé, kteří se domnívají, že kdyby bylo integrace více, dařilo by se Evropě lépe. Jenže na hlubší integraci již dlouho není nálada, a pokud se nadšenci pro integraci pokusí vyrazit rychle tímto směrem, pak nás, obávám se, čeká katastrofa. Sám o sobě bych proti hlubší integraci za určitých okolností nebyl, nicméně obyvatelstvo Evropy z různých důvodů bere Unii příliš málo za svou, aby bylo rozumné takový krok podniknout.

Krokem k integraci má být fiskální unie. Kdyby polovina Evropy byla přebytková a druhá polovina zadlužená, mohlo by se říci, že ta zdravá bude zachraňovat tu nemocnou. Ani tady bych v zásadě nebyl proti, ovšem za předpokladu, že by se léčily příčiny nemoci a nikoli pouze její symptomy. Snahy zasypat problémy penězi byly již v civilizovaném světě mnohokrát vyzkoušeny a přinejmenším v ekonomice nikdy nefungovaly. I kdyby polovina Evropy byla opravdu zdravá, nemělo by cenu, kdyby pomáhala té nemocné polovině způsobem, který by ve skutečnosti neúčinkoval a nakonec vedl jen k tomu, že by onemocněla i ta zdravá část.

Jenže my v takové situaci nejsme. Jsme v situaci, kdy nemocná je CELÁ Evropa – jen některé její části podstatně více než jiné.

Většina z nás asi cítí, že náš problém je hlubší, než se zdá a než se naše politické elity odvažují otevřeně připustit. Demokracie v současném evropském pojetí zřejmě neumožňuje, aby povstali silní vůdcové – a myslím to v pozitivním slova smyslu – kteří by měli vizi a říkali pravdu. Máme pouze takové vůdce, kteří se, jak říkal prorok Jeremjáš, snaží léčit rány povrchně. Konkrétně to znamená, snaží se nám namluvit, že když všechny dluhy dáme dohromady a ustavíme nad nimi nějakého jednotného správce, začne se dařit lépe a my z ekonomické krize vybředneme. Mám za to, že člověk nepotřebuje oplývat nějakou vysokou inteligencí, aby usoudil, že je to prostě blbost.

Po každém evropském summitu se trhy na dva či tři dny zmátoří, ale pak se vše vrátí do starých kolejí. Mezi námi, upřímně řečeno, daří se nám stále velice dobře. (Omlouvám se chudým lidem, kterých se tato slova dotýkají – jejich situace je na jiný článek, nyní mluvím o průměrné životní úrovni v Evropě ve srovnání s jinými světadíly.) Většinou jezdíme auty mnohem silnějšími, než bychom potřebovali, a vyházíme snad čtvrtinu potravin a léků. Nad plýtváním všeho druhu se tady nebudu rozčilovat – předpokládám, že není nikdo, kdo by nedokázal přinést vlastní příklady.

Přes vysokou životní úroveň vládne v celé Evropě jakási beznaděj. Chybí vize, panuje bezvýchodnost.

Kdybychom chtěli pojmenovat určitého společného jmenovatele problémů, které vedou k tomuto stavu, mohli bychom říci, že základem problémů je ŽIVOT NA DLUH. Ano, žili jsme dlouhá léta na dluh, a dluh zanecháme budoucí generaci. A ať si říká kdo chce co chce, šetřit je opravdu potřeba. Netvrdím, že všechna stimulační opatření jsou v zásadě špatná, ale zaváděl bych je jen s opravdu velkou rozvahou. Mnohé nápady nepomohou ani dočasně, a téměř všechny mohou vést k hlubšímu zadlužení.

Nebude ale třeba nějaké hlubší reflexe, proč jsme tak dlouho žili na dluh? Já vím, to, co teď napíšu, se většině lidí nebude líbit, ale co když je to pravda, byť trpká?

Žili jsme a žijeme na dluh, protože naší nejvyšší hodnotou se stalo užívání si. Chceme se mít co nejlépe a po jiných cílech jsme se přestali ohlížet. Stali jsme se velmi sobeckou, sebestřednou společností, protože jsme se nechali přesvědčit, že nebude žádný soud, že držet se nějakých nesobeckých hodnot nemá cenu a že konec konců sobec je každý. A protože si chceme užívat, nechceme mít děti, protože výchova dětí možnost užívání si značně omezuje. A prorokům, kteří nás volali k Bohu, jsme se vysmívali jako tmářům, zpátečníkům a pomatencům.

Když nás bude chtít Bůh trestat, nemusí dělat nic. Tentýž prorok Jeremjáš také napsal: "Ponech jim jejich zavilé srdce. To bude tvá kletba na ně" (Pláč Jeremjášův 3,65). Jinak řečeno, trestem bude, že nás Bůh nechá dále jít touto cestou. Kdyby lidé četli jeho knihu, poznali by, že to nedopadne dobře.

Ale ne. Evropa to ještě zkusí s tou fiskální unií.