Ještě mi v uších zní 2. věta Novosvětské mého oblíbeného Dvořáka. Jako součást hradni ceremonie, při níž byl oceněn sir Nicholas Winton a in memoriam sir Winston Churchill (zastupován svým vnukem sirem Nicholasem Soamesem, synem Churchillovy dcery).

Jedno se prezidentovi a jeho týmu musí nechat. Dokáží připravit působivý ceremoniál. Takový byl i ten dnešní (28/10), odpolední – pouze pro oba vyznamenané.

Není na světě mnoho lidí, kteří dokázali zachránit život jednomu člověku. I takoví si zaslouží hlubokou úctu. Co ale ti, kdo zachrání tucet lidí? Nebo desítky? A několik stovek, bezmála sedm set, jako sir Nicholas?

Sledoval jsem s dojetím televizní obrazovku a nemohl pochopit, proč ten úžasný poddaný celkem pěti britských panovníků neobdržel vysoké české (spíše by se hodilo hned po revoluci československé) státní vyznamenání už dávno. Proč musel čekat čtvrt století po pádu železné opony?

V květnu mu bylo 105 let - kdo z nás se tak požehnaného věku dožije? - a přesto mu nebyla udělena Nobelova cena míru. Je 669 zachráněných lidských bytostí málo? Ne, tomu opravdu nelze rozumět.

Jsem vděčný i za to, že do galerie oceněných, vedle velkých západních politiků z období končící studené války a počátku nové éry po pádu Říše zla, byl slavnostně uveden i Winston Churchill, jedna z největších postav 20. století.

Byl jsem po skončení televizního přenosu v povznesené náladě a v tu chvíli byl ochoten prezidentu Zemanovi i ledacos prominout. Dnešní odpoledne, až na pár technických nedostatků, se mu prostě povedlo.

Když ale na závěr pravil „mějme se rádi“, trochu mě zamrzelo. Pakliže se máme rádi, dokážeme si odpustit nějaké to šlápnutí na kuří oko. Dokážeme být velkorysí – a z výšin panovnického majestátu ledacos přehlédnout. Myslím teď na aférku s nepozváním dvou rektorů na večerní část medailové ceremonie. Pokud toho nejsme schopni, pak je výzva „mějme se rádi“ stejnou bublinou jako nesčetné prezidentovy bonmoty. Bohužel.

Z citového rozechvění mě rychle probrala zpráva, že na večerní udílení státních vyznamenání, které in memoriam obdrží i statečná disidentka ze sovětské éry Natálie Gorbaněvská, nepůjdou ani dva její někdejší protirežimní spolubojovníci Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg.

V jejich případě nejde o nějaké šlápnutí na kuří oko či cosi osobního. Jde o věc zásadní: Zemanovu vstřícnost vůči Putinově agresi vůči Ukrajině. Ta je podle nich neslučitelná s Gorbaněvské heslem (z roku 1968) „Za vaši a naši svobodu“ - protože svoboda je nedělitelná. Pokud je zrazena na jednom místě, je zrazena všude, napsali v prohlášení.

A jsme zpátky z výšin emocí nohama na zemi.

Zeman na jedné straně ocení expremiéra Churchilla a na druhé straně … však jsme to viděli nejnověji v komunistické Číně.

Tato politická rozpolcenost je přesně tím, co Zemanovy dobré počiny a myšlenky devalvuje. Proto mám z letošního 28. října tak smíšené pocity.