21.10.2019 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Klausové jsou dva

7.3.2007

Většina těch, kteří hodnotí čtyři prezidentské roky Václava Klause, jako kdyby se řídila anglickou zásadou „ber, nebo nechej ležet“. V jedněch očích je Klaus státník každým coulem, v druhých neštěstí moderních českých dějin. Myslím, že nám uniká důležitá věc: prezidenty Klause máme totiž v zásadě dva.

První Klaus je člověk vzešlý z exekutivy a zvyklý zasahovat do ní přes to, že už se mu v praktické politice minimálně deset let nedaří. Rokem 1996 počínaje dopadla Klausem vedená ODS v každých volbách hůř než v těch předchozích. Nepovedenou druhou polovinu Klausovy kariéry ve stranické politice charakterizují opoziční smlouva a ztracené volby v roce 2002, po nichž se musel poroučet.

Když se loni na podzim v těžkých bolestech utvářela nová vláda, bylo najednou vidět, že v tomto ohledu se Klaus skoro nic nenaučil a nic nezapomněl. ODS se do velké koalice s ČSSD snažil dostrkat třeba i přes mrtvolu předsedy Topolánka. Probudil se v něm přesně ten aktivista, kterého v sobě sliboval potlačit.

Pochybuje, tedy je

Druhý Klaus není výkonný politik, ale muž, který Pražský hrad dokázal využít jako kazatelnu, z níž promlouvá o ústředních tématech naší doby. Nejvíc se samozřejmě strefuje do Evropské unie, také ale do multikulturalismu a v poslední době do teorie globálního oteplování.

Kromě toho, že prezidentská funkce mu garantuje výjimečnou pozornost, Klause také protokolárně omezuje. Prezident nemůže diskutovat s takovou vervou, jak by možná chtěl.

O to neuvěřitelnější je, že se za celou tu dobu nenašel významný oponent, který by mu dokázal vzdorovat aspoň trochu na výši.

Velká většina polemik s Klausovým euroskepticismem není totiž nic jiného než strašení a pomluvy. Že prý nám Klaus v cizině dělá ostudu. Že prý jsme jediný stát s euroskeptikem v čele a jenom si tak koledujeme o izolaci. Nedůstojně se argumentuje davem, jako kdyby v diskusi neměla rozhodovat logika a věcnost, ale početní převaha.

A uvědomil si už někdo z odvážných prezidentových kritiků, že vlastně vyzývá ke konformitě? Bývalý německý prezident, uznávaný autor a právník Roman Herzog, se z euroskepticismu vyznal kritickým rozborem euroústavy ve Welt am Sonntag letos v lednu, tedy už dávno na politické penzi. O některých aktivních evropských politicích, třeba o dánském ministerském předsedovi Rasmussenovi, se v západních novinách občas píše, že privátně považují míru evropské integrace za vyčerpanou, jen si veřejně „nemohou dovolit“ upřímnost. Co je zdravější - dusit v sobě vlastní názor nebo klausovsky provokovat? Stejně tak má svůj význam, když prezident relativizuje teorie o globálním oteplování. Z toho, že Klaus před pár měsíci zpochybnil tzv. Sternovu zprávu, české noviny udělaly málem definitivní důkaz, že prezident ve skutečnosti není žádný ekonom. Nicholas Stern (psal na zakázku britské vlády) prý vůbec poprvé ekonomickou argumentací dokázal, že proti globálnímu oteplení je třeba začít dělat něco hned teď, aby se dnešní teenageři vyhnuli globální katastrofě.

O tom, jak někteří vědci, na něž se ve zprávě odvolává, Sterna kritizují za to, že přehání a nafukuje na politickou objednávku, o tom, že například klimatolog William Nordhaus, ve Sternově zprávě citovaný 64krát, si nepřipadal „použitý, ale zneužitý“ (BBC Radio 4, 25. ledna), už si v novinách mnoho nepřečteme.

Nejde mi o to, jestli Klaus má, nebo nemá v každém bodě pravdu. Důležitější je, že se umí chovat svobodně. Debaty o příští podobě Evropské unie nebo oteplování zeměkoule jsou z principu nesmírně složité; momentální mainstream mezi vědci, natož veřejné mínění, může být dílem náhody a davové psychózy. Nenechat se okřikovat a ubránit pro sebe právo pochybovat, to má význam.

Jiná doba, jiná cenzura

Svoboda projevu je v České republice garantovaná zákonem. Kdyby se zásluha na jejím prosazení před sedmnácti lety přepočítávala na hlavu, největší podíl mezi žijícími Čechy by asi připadl Klausovu předchůdci Václavu Havlovi. I ve formálně naprosto svobodném režimu ale může fungovat cenzura, i když třeba subtilnější a o řád níž: autocenzura daná strachem vystoupit proti převažujícímu názoru ,lepší společnosti‘, do níž se zpravidla snaží patřit tzv. známé osobnosti i lidé od médií. Prezident, který je s touto skupinou už stejně na nože a nemusí se bát, že by přišel o její přízeň, se stává přirozeným spojencem moderních „odpíračů“.

Proto se nám druhý Klaus bude hodit i dalších 1+4 roků. První Klaus tiše zmizí, pokud se příště voliči naučí vybírat zřetelnější parlamentní většiny a prezidenta tak zbaví pokušení vměšovat se do života politických stran.

LN, 5.3.2007

Autor je novinář








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.