Je-li stát možné řídit jako firmu, proč by se jako firmy nemohly chovat i politické strany? Ovšem jako ty orientované na zákazníka, ne jako monopoly.

Nejprve, proč bych vůbec něco takového měl dělat? Nejjednodušší odpovědí je, abych měl koho volit. Současné politické spektrum mi nenabízí nic, o co bych opravdu stál, a v jistém smyslu mě už nebaví hledání menšího zla, které se nakonec stejně ukáže jako zlo dost velké.

Takže kdybych já zakládal stranu, nazval bych ji asi jako Společenství pro prosazování zájmů rodičů z dětského hřiště, Strana pro rodinu. To je totiž skupina lidí, se kterou se ztotožňuji tak nějak nejvíce. A lidé, kteří se svými dětmi chodí na hřiště, se o ně zpravidla také starají. Poměrně souhlasím i s názorem publikovaným v jednom článku na Psu, totiž, že „evropští lídři nemají děti, zdá se, že nemají důvod si dělat starosti o budoucnost svého kontinentu“. Ale aby si to někdo nevysvětloval špatně, babičky a dědové by k tomuto společenství patřili samozřejmě také. Logem by pak mohla být rozesmátá dětská tvář.

Název sám skýtá marketingový potenciál – dětské hřiště by se mohlo stát i symbolem či jak se říká v marketingu, brandem společenství; v rámci volebních kampaní by se určené prostředky, či přinejmenším část z nich, mohly použít na výstavbu či opravu dětských hřišť – alespoň by po nich zůstalo něco užitečného. Také případné časté opakování kampaní by nebylo až takovým problémem – prostě by se místo peněz jen více odpracovalo.

Mohu-li soudit podle sebe – mám tři děti ve věku skoro osm, šest a dva roky –, je hlavním handicapem rodičů oproti bezdětným nedostatek času, který by mohli věnovat na aktivity mimo rodinu a zaměstnání. Pokud tedy chtějí uspět, musí jich být kvantitativně mnohem více, musí být navzájem zastupitelní a spolupracovat. Chcete-li další trendy výraz, networking.

Tento typ aktivit bude nutně budovat zcela jinou politickou kulturu, než na jakou jsme zvyklí – např. potlačí (či spíše komplementárně doplní) roli silného leadera. Ostatně, i marketeři si už dávno povšimli, že kromě velkých zářivých (a často také drahých) reklam je možné použít i jiné kanály, které mohou být pro přesvědčování zákazníků stejně účinné. Google používá výrazy hero – hub – hygiene (v češtině zatím mnoho dostupných zdrojů k této problematice neexistuje, tak odkazuji alespoň jeden v angličtině).

Nerad bych zabředl do nějakých genderových debat, ale networking a opakovaná komunikace (hub) jsou spíše ženské přednosti – nebo přinejmenším něco podobného kdysi tvrdil Jaroslav Dušek coby Caveman. Je proto možné se domnívat, že tento typ aktivit do politiky přitáhne mnohem více žen, a to mnohem přirozenějším způsobem než nějaké nesmyslné kvóty.

Jak by to celé mohlo fungovat? Představme si, že má strana nějaká témata, která chce prosazovat. Mojí troškou do mlýna by mohlo být například těch pět bodů, o kterých jsem tu kdysi psal. Těch témat nesmí být ani málo, ani moc, ale mohou se například dělit do tématických okruhů, aby celkový počet byl někde mezi 5 – 25; to by se časem dalo upravit. Ke každému tématu by měl být vypracován i návrh, jakým způsobem chce daná strana dané téma řešit – toto je slabina snad všech současných stran (ve výše uvedeném dělení by toto odpovídalo položce hygiene, i když některé návrhy mohou mít i podobu hero). Strana ale může stejně tak dobře mít na seznamu témata, k nimž zatím nezná řešení, nebo si svým řešením není až tak úplně jista.

Zástupce strany, to jest ten, který vytváří hub, věnuje dvě až tři hodiny svého času týdně, aby se setkával s lidmi, kteří mu dotazníkovým způsobem ohodnotí, co si o daném tématu či nabízeném řešení myslí (např. výběrem z možností jako: super – téma dobré, ale řešení nic moc – nemám na to názor – je to ptákovina – budu se aktivně snažit, aby se vám to nepovedlo). Následně si pak mohou o některých bodech z dotazníků promluvit – jak o těch, kde panuje shoda, tak o těch ostatních; každý dle svého gusta. Zástupce strany se dotazovaného může rovněž zeptat na témata, která by se měla objevit na seznamu, či jiné způsoby, jak danou věc řešit. V případě názorové shody se také může probrat otázka, zda by se dotazovaný sám nechtěl stál hubem. A nakonec možná to nejdůležitější: tato zpětná vazba se zaznamená a někdo ze strany – ne nutně sám hub – se nad ní zamyslí. Snad naprosto ideální případ pak nastane tehdy, když se některý z předložených návrhů podaří přijmout do strategie strany a předkladatel se o tom má šanci dozvědět.

Kromě těchto setkávání s občany bude samozřejmě také nutné, aby se zástupci na hubech měli možnost postupně seznámit s tématy a nabízenými řešeními, na což může padnout dalších 1-2 hodiny týdně.

Pro dosažení úspěchu této strategie je dále třeba je mít – v terminologii telco operátora –„dostatečné pokrytí“. Kromě počtu hubů, či hodin v nich odsloužených, bude ale také důležité, jací lidé se budou ochotni ke sdružení připojit, protože dojem z osobního setkání s nimi může být mnohdy tím jediným, co si dotazovaný ze setkání nakonec odnese.

I proto, ač sám pracuji v IT, se domnívám, že nasazení technologií, tj. např. vyplňování dotazníků přes internet, nemůže být plnohodnotnou náhradou, byť to může nahradit nedostačující zdroje v některých fázích vývoje strany.

Líbila by se vám také takováto strana? Pokud ano, řekněte o tom těm vašim. Třeba si alespoň něco z toho vezmou za své. V opačném případě mi asi opravdu nezbyde, než nějakou stranu založit.