Existují různé typologie, které se snaží roztřídit lidi do přehledných skupin. Kdysi jsem se setkal s tříděním vpravdě geniálním. Jsou ti, kteří si kladou otázky, a ti, kteří si je nekladou.

Opravdu to tak je. Jsou lidé, kteří zdravě pochybujíce o svém konání si kladou otázky, zda to, co dělají, je správné a dobré nejen pro ně, ale i pro jejich okolí. Promýšlejí důsledky svých činů. Nejen že se snaží zpracovat reakce svého okolí a tím korigovat své jednání, ale i sami sobě kladením otázek se snaží vytvářet si jakési vlastní zpětné vazby a tak se snaží optimalizovat své soužití s okolním světem. Jsou ale lidé, kteří jsou nabubřele přesvědčeni o svých pravdách a příčiny čehokoli, co je s těmito pravdami v rozporu, spatřují nikoli v sobě, ale výhradně v okolním světě. Snadno pak nacházejí viníka a svalují na něho vše, co se dá. Ti si otázky nekladou.

Na tuto typologii jsem si vzpomněl včera u televize při záběrech šéfa ČSSD, na jehož bohatýrské postavě se mísil bílek se žloutkem a úlomky vaječných skořápek. Netvrdím, že metání vajec považuji za vhodný a správný způsob argumentace. Já sám bych k němu asi nenašel odvahu, čímž zase nechci říci, že by se jednalo o činnost nějak zvlášť odvážnou.

Odmyslíme-li si přinejmenším diskutabilnost inkriminovaného vaječného počínání, můžeme dojít k závěru, že vejce rozpláclé o čelo je prostě informace. Někdo, kdo po mně mrštil vejcem, mi tím něco chce sdělit. Bude-li vejce jedno, budiž. Může se jednat o podivína či šílence uprchlého z léčebny, který plně nezodpovídá za své jednání.

Jsou-li ale vajec stovky, je to jiná. Dát dohromady tolik lidí, kteří budou ochotni v době krize nikoli z peněz daňových poplatníků, ale ze svých vlastních prostředků zakoupit plato vajíček, vážit cestu přes půl Prahy v automobilových zácpách a pak hledat místo k zaparkování, případně riskovat že přijdou o svou munici v tlačenicích v metru či v tramvaji, to je i v době svolávacích možností internetu nesnadné. Od kliknutí myší, kterým připojím svůj podpis pod nějakou petici, k takovému činu je příliš daleko.

Kdybych byl politikem a snesla se na mě taková vaječná smršť, asi bych začal přemýšlet o tom, že chybu neudělali soudruzi z NDR, ale že ji někde možná dělám já. Obávám se, že tato sebereflexe u Pána z Paroubků ani jeho družiny nehrozí. Přesvědčil mě o tom komentátorem citovaný výrok, že „podle ČSSD je to bezprecedentní útok na politickou kulturu“.

Proboha! Jaká politická kultura? Má snad být politickou kulturou to, co nám tady Jiří Paroubek předvádí od svého nástupu do čela své partaje? Děkuji pěkně.

Další citát: „Nenávistí se žádné problémy neřeší.“ Zlatá slova! Nenávistnější politiku než ČSSD tu druhdy předváděli už jen Sládkovi republikáni.

Je až s podivem, jak sociální demokraté svými výroky míří do svých řad, aniž by si to uvědomili. Je to ale především smutné.

Jeden výrok mě ale opravdu rozesmál: „My se vás stejně nebojíme!“ Silně připomínal snahu překonat strach v temném lese hlasitým hvízdáním.

Jistěže lze metání vajec kvalifikovat jako porušení sociálních norem. Ale kdo začal, kdo tady porušuje nejen společenské normy, ale v souvislosti s regulačními poplatky i zákony této země? Případný argument, že „ti druzí zase dělají toto a toto“, neobstojí. Že se ten druhý chová jako dobytek, mě neopravňuje, abych se tak choval také. Naopak nejlépe se vůči němu vymezím svou důslednou slušností. Tak mohu nejsnáze minimalizovat riziko, že mi přistane vejce na pleši. A možná, že si mě bude někdo i vážit.

A těm, kteří hrozí, že když létají vejce, mohly by začít létat i kameny, bych připomenul, že žijeme v politickém systému, jehož zrod byl podbarven zvoněním klíčů a nikoli střelbou.