26.10.2020 | Svátek má Erik


SPOLEČNOST: K debatě o "cyklofašistech"

31.7.2020

Princip je zřejmý. Dokud žil Robinson na ostrově sám, platila pro něj jiná pravidla, než když se k němu přidružil Pátek. Jakmile je nás na daném prostoru víc, musí být stanoveny zásady soužití.

V rodině (tj. v bytě – jiná pravidla si stanovují sami pro sebe single, jiná manželé bez dětí, jiná manželé s dětmi apod.), v obci, ve státě, na planetě. V obci pak na silnici, na chodníku. Vlastně všude.

V současné době můžeme pozorovat jev, kterému říkám „A“ není rovno „B“, přesněji „B“ nestíhá „A“. Jsme „masírováni“ trendem mít víc a víc aut. OK. Aut tedy přibývá. A parkoviště? Ta zůstávají mnohdy na kapacitě z doby komunismu (tím myslím režim, nikoli nějakou společenskou epochu dle marxisticko-leninských politologických fantasmagorií), což platí o sídlištích.

Případně, ve starých čtvrtích měst, nejsou parkoviště žádná. A tak se parkuje všude – včetně chodníků.

Nerovnice je jasná. „A“ (počet aut) je o několik „koňských délek“ před „B“ (počet parkovišť pro rezidenty a jejich návštěvníky). Co to v praxi znamená, vidíme dnes a denně kolem sebe.

Toto je jedna stránka věci, která s cyklistikou, o níž se na blogu iDnes vedla diskuse, souvisí jen nepřímo. Snad jen tak, že jak přibývá aut, přibývá i jízdních kol. Vytvořily se tři poměrně silné „komunity“ - řidiči, cyklisté, chodci. Tím se dostáváme k principu vztahu Robinson – Pátek.

Veškerá pravidla, včetně dopravních, by měla sloužit k tomu, abychom mohli vzájemně fungovat v civilizované koexistenci: v našem tématu na silnici, na cyklostezce, na chodníku.

Proto je nesmyslné volat po pravidlech, jejichž nedodržování nelze prokazatelně dokázat. Byla-li by stanovena minimální vzdálenost 150 cm mezi automobilem a cyklistou (při předjíždění), pak se musím ptát, kdo a jak to bude měřit? Jistě, když automobil cyklistu srazí, je zřejmé, že odstup byl nulový (ne vždy je ale na vině řidič automobilu). Co ale v případě, že auto bude předjíždět ve vzdálenosti 110 cm, cyklista si zapíše SPZ, vše udá na policii – a ta to má vyřešit jak? Řidič bude trvat na tom, že podle jeho odhadu (pokud nemá speciální měřič vzdálenosti, jakými jsou vybaveny některé „smart-cars“) míjel cyklistu ve vzdálenost 160 cm, cyklista bude tvrdit, že řidič „jel moc blízko“ - a kde jsou věrohodné důkazy?

K čemu pak je takové pravidlo?

Že ho mají jinde? Troufnu si tvrdit, že tam, kde by ho možná ani nepotřebovali. Plně souhlasím s názorem Viléma Baráka („Nepodléhejme bicyklismu. ...“; blog iDnes 24/7), který napsal:

Tak jako ve většině případů, namyšlené srovnávání s jinými zeměmi není na místě. Jiná pravidla mohou v jiné zemi platit jen a právě proto, že na daném místě nežijí Češi nebo tam nejsou zastoupeni v dostatečném počtu, aby si vytvořili vlastní „no-go zónu“.

Tím je řečeno ne-li vše, tak mnohé. Pravidla jsou jedna věc a chování a uvažování členů té které společnosti věc druhá.

Nevím, proč to tak je, ale mnoho Čechů když usedne za volant či řídítka, jako by se stalo jinými lidmi. Někdy se jim v nadsázce říká bezmozkovití. Náhle tu máme skupinu sobců, jájínků, arogantních individuí, spěchačů, amatérských závodníků a dokazovačů si (čeho ale?), zakomplexovaných magorů. Žertem říkám, že mozek nechali v kufru auta či v cyklistickém batohu.

Byl jsem svědkem jízdy jinak inteligentního člověka, který se za volantem začal chovat tak, že mu jeho žena musela s údivem říci:

- No Pepane, co blbneš?
- Ale, prosím tě.

Chci tím vyjádřit obavu, že pokud bude žít mezi námi takovýto druh lidí, ani sebelepší pravidla nám nepomohou - oni je budou s gustem porušovat (a policie nemůže být všude).

Projel jsem spoustu kilometrů na kole v Německu – a nikdy jsem se tam necítil ohrožen. Totéž se týká Kanady a cest autem na sedadle spolujezdce. Země je to rozsáhlá, vzdálenosti značné, ujetých kilometrů nepočítaně. Nikdo si nepotřeboval nic dokazovat, na dálnicích Ontaria byly všechny pruhy plné – a všichni jeli způsobně. Bezpečně. Opravdová pohoda.

Víte, kdy jsem pocítil strach? Když jsme po přistání na Ruzyni jeli autem – a po odbočení z Pražského okruhu pokračovali silnicí K Barrandovu k Jižní spojce. Vysvětlit to nedokážu, ale ten pocit nikdy nezapomenu.

Je to cosi jako zvláštní atmosféra v té které společnosti. Buď převažuje dobrá vůle, vzájemný respekt, zdravý rozum – nebo opak těchto hodnot. Buď se společnost chová – a opět mluvím o dopravě – většinově gentlemansky, nebo naopak.

Co tedy?

Je to v lidech. V každém z nás. Hodně o našem charakteru napoví naše chování poté, co usedneme za volant či za řídítka. Někdy si říkám: ještě že se jako mnozí účastníci silničního provozu nechovají piloti dopravních letadel. Naše řady by značně prořídly.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.



Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy
Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy

Chvíle strávené nad knížkou jsou pro děti velmi důležité. Pořiďte dětem adventní kalendář plný kouzelných vánočních příběhů. Zkraťte si čekání na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.