Slovensko má před uzavřením smlouvy o pronájmu dvou letišť s americkým personálem, který navíc bude vyjmutý ze slovenské jurisdikce, Maďarsko odmítlo základnu NATO, takže jsme na řadě.

Zejména v současné době, kdy většina lidí řeší praktické otázky, jak přežít nárůst cen potravin a energií, málokdo bude mít čas a chuť přemýšlet o významu data 8. listopadu 1620 pro současnost. Mnoha lidem, zejména z generace poznamenané inkluzivním školstvím, nejspíše ani nic neřekne. Ti však mají alespoň jednu výhodu. Co nenaleznou ve svých vzpomínkách ze školy, umí najít na internetu.

Ano, jednalo se o bitvu na Bílé hoře, počátek našich dnešních potíží. Od té doby naše elity příliš nevěří ve vlastní síly a mají setrvalý sklon přimknout se k někomu zdánlivě silnějšímu. A to i přesto, že většina národa smýšlí přesně opačně. Moc ale korumpuje a kdo ji získá, neváhá udělat vše, aby si ji udržel co nejdéle. V minulosti často i za cenu zrady vlastního národa. Příkladů by se našla celá řada. Stačí snad připomenout rozkaz bez boje vyklidit pohraniční pevnění.

Mnoho lidí je hrdých na naši úlohu v rakousko-uherské monarchii. Ano, Čechy byly její nejprůmyslovější částí a významným zdrojem ekonomického potenciálu, avšak už ne součástí jejího názvu. Mnoho Čechů za ni statečně bojovalo a prolilo krev ve válkách, zejména v první světové. Němé svědky tohoto utrpení v podobě pomníků se jmény padlých najdeme skoro v každé větší vesnici.

Od Bílé hory také části našeho území začaly sloužit cizím armádám. V případě rakousko-uherské armády se dá ještě namítnout, že byla i naše. Nakolik byla opravdu i naše, je ovšem na diskuzi daleko přesahující rozsah tohoto zamyšlení. Po krátkém období, kdy jsme od 28. října 1918 byli skutečnými pány na svém území, přišlo od 16. března 1939 období Protektorátu Čechy a Morava. Za jeho trvání bylo jen ve středních Čechách kvůli zřízení výcvikového prostoru Waffen SS vyklizeno 65 obcí a přesídleno cca 30 tisíc obyvatel. A nebyl to přitom výcvikový prostor jediný.

Od osvobození, ať již ho datujeme na 8. nebo 9. května 1945, byl zase chvíli klid. Bohužel ne na dlouho, zvrtlo se to brzo, už 25. února 1948. Nejdříve přišli sovětští poradci, a když nás to neodradilo od vlastní cesty, 21. srpna 1968 pak přijely tanky. Takzvaný dočasný pobyt sovětských vojsk se značně protáhl. Poslední sovětský voják opustil naši zemi po bezmála 23 letech, až 27. června 1991. A nebylo jich tu zrovna málo, v 80. letech jich bylo v 67 posádkách kolem 85 tisíc. Zabraná území byla rozsáhlá. Libavá, Ralsko-Mladá a nejznámější pak Milovice.

Tam střílelo, cvičilo a žilo pět armád. Rakousko-uherská, československá, německá, pak opět československá a nakonec sovětská. Milovice a hlavně okolní obce se z toho dodnes úplně nevzpamatovaly. Kdo nevěří, ať se tam zajede podívat. Ostatně, na tak malou zemi s nepočetnou armádou máme i dnes vojenských újezdů až příliš. Hradiště u Karlových Varů, Libavou u Olomouce, Boletice u Českého Krumlova a Březinu u Vyškova.

Vojenský újezd Brdy u Příbrami byl po vleklých peripetiích v roce 2016 naštěstí zrušen. Sice už nepůsobí jako „špunt“ uprostřed hustě osídlené krajiny, který bylo nutné složitě objíždět, přesto na jeho částech stále číhá nebezpečí v podobě nevybuchlé munice. Z toho mají snad radost jen potenciální teroristé, kteří tam občas chodí paběrkovat zbytky trhavin.

Co většina veřejnosti moc nevnímá, je, že na cvičištích ve vojenských újezdech je už teď poměrně živý provoz zahraničních armád. Okolní země s daleko většími armádami totiž tolik území, kam nemohou civilisté, rozhodně nemají. Ano, naše země má i určitý ekonomický profit z těchto pronájmů. Nicméně smysluplně nevyužitých území je škoda. Místo abychom uvažovali o snížení rozsahu jen armádou využívaných ploch, objevují se úvahy o opětovném zřízení základen zahraničních armád.

Po katastrofických zkušenostech sahajících daleko do minulosti si rozhodně nemyslím, že by to bylo dobře. Být v dobrém vztahu nejen s okolními zeměmi a spojenci, ale i s potenciálními protivníky je nepochybně správné a potřebné. Nejsme a nikdy nebudeme v postavení Švýcarska, ale mohli bychom se mnohem více inspirovat politikou Rakouska, byť ani jeho postavení není s naším úplně srovnatelné, neboť jeho neutralita je založena smlouvou o opětovném získání suverenity z roku 1955.

Staré přísloví říká, že ryba i host třetí den smrdí. Ono to platí i o vlastní armádě, pokud vám její přítomnost za humny komplikuje život, a o cizí pak dvojnásobně. Ekologické škody po pobytu sovětské armády dosud nejsou kompletně sanovány a území vyklizená naší armádou zcela vyčištěná a bezpečná. Jen nemoudrý člověk by si z toho nevzal ponaučení a vydal se opačnou cestou. A to nemluvím o tom, že nasadit si za dům základnu cizí branné moci je jako vzít kbelík s vápnem a namalovat tam terč. Jen s tím rozdílem, že moderní zbraně se obejdou i bez toho terče. Nevím, jak vy, já bych ji tam nechtěl.