Tak se nám z české kotliny stal českomoravský kotel, madam Jílková by nejspíš mohla po sobotě být jediný občan s nárokem na oslavu. A ke všemu to působí dojmem, že konečně k jeho zamíchání máme pravici i levici, neb kotel držet jen jednou rukou znamená, jak jsme si historicky ověřili, opařit si nohy a nehnout se pak dlouhou dobu z místa.

Potíž je, že ze servírovaného guláše se letos opět nejednomu strávníkovi udělalo nevolno už když cestou kolem kuchyně přivoněl, ale nakonec jich stejně spousta přišlo a pozřelo volebním zákonem předepsané sousto i s vědomím, že jim z něj bude blivno mnoho dalších týdnů. Sejde se k tomu v mediálních konciliích spousta doktorů věd společenských a budou meditovat, zda pro příště by nebylo lepší vařit jenom z brambor a masa, aby se na tom nedalo až tak moc zkazit, vegetariáni mohli vylovit svou hroudu škrobu a mlsouni řvát, že zemáky jsou jen pro prasata, nebo raději přidat co možno hub, cibule a papriky, že by se ty chutě tak nějak lépe vyvážily. To, že kusy zeleniny byly občas od začátku shnilé, maso prorostlé smradlavou flaxou, pár hub prašivých a paprika místy prolezlá moučnými červy při tom nejspíš akademici tak trochu pominou.

Srozumitelněji řečeno: Povedou se disputace, zda už konečně nějak ten volební systém nepředělat na většinový a jak to zařídit, když to prostě nejde, nebo naopak ho ještě více zpoměrnit, což by ale chtěli jenom ti, co nemají vůbec žádný vliv a stejně s ním nepočítají nýbrž jenom s gáží. Místo řečí o systému, jak usnadnit občanovi volbu z levé nebo pravé ruky, by ale stálo za to si všimnout, co je na volebních lístkách napsáno, když se vytisknou, a co na nich zůstane, když je komise vyloupne z orazítkovaných obálek. Světe div se - pořád jsou tam jména, lidi, figurky. Volič některé z nich zná a nejradši by, kdyby je snad neznal, protože by mu to vnitřně usnadnilo provedení toho výsostného aktu. Velkorysá nabídka, že dvěma kroužky může povyšovat své oblíbence, jsa jednou za čtyři roky králem, nějak nestačí. Vladař občas potřebuje také vyhodit od stolu šaška, který ho nejen nepobavil, ale ještě ukradl stříbrnou lžičku z vrchnostenské tabule. A to prozatím u volební urny nejde.

Mluvil jsem s mnoha lidmi slušnými, světonázorově ukotvenými napravo i vlevo a zodpovědnými k budoucnosti vlastní i svých dětí a vnuků, a nabyl dojmu, že všichni mají stejný problém, jaký jsem měl (opět) i já. Že vhozením lístku podpořím některý z programů, které nám mimochodem letos partaje poprvé předvedly tak, že měly jakž takž hlavu patu a dalo se mezi nimi vybírat, ale zároveň taky lumpa nebo blba, co v malostranském labyrintu opravdu, ale opravdu nemá co dělat. Ne že by tam neměl nic na práci, to by byla ta nejmenší škoda. Jde o to, že prostě nechci a mám k tomu důvody, aby v barokních chodbách jako můj zástupce kšeftoval s idejemi, jež jsem z nabízeného sortimentu přijal za vlastní.

Kdo říká, že to je nutná daň demokracii, kecá. Bez ústavní většiny se snadno dá volební systém upravit tak, aby volič místo v žaludeční křeči vystoupil zpoza plenty s osvobozujícím pocitem, že udělal něco pro sebe i veřejné blaho. Stačilo by místo kroužků zavést škrty. V zákoně by se to mohlo označovat třeba negativní preference. Dostanu lístek, uvidím tam svého lotra, škrtnu – on i partaj dostanou o hlas méně. Za jediné volební období by iluzorní primárky a čachry sekretariátů při sestavování volebních lístků vypadaly možná o dost jinak, a věřím, že i plnění občanských povinností by citelně překročilo letošních, jinak obdivuhodných 65%.

Zajímavý nápad, řekne možná někdo ze čtenářů, ale má jednu dost podstatnou vadu. Ti pánové a dámy, kteří by museli zvednout ruku, když by náhodou nastala řeč, jestli to vážně nezkusit, nejspíš zrovna budou krátkodobě ochrnutí. Kapři – rybník... A bude mít takový čtenář samozřejmě pravdu. Takže příště k volbám, a bude to už možná docela brzo, opět radši s gastrogelem.