Neříká, že v letech, kdy režim popravoval a věznil své politické odpůrce, byl aktivním a dokonce prominentním členem strany, která postavila do role žebráků nejen ty z nich, kteří komunistické kriminály a lágry přežili, ale i členy jejich rodin a rodin popravených, jejich manžele, manželky a děti. Mohou o tom vyprávět ti, kterým bylo znemožněno vykonávat jejich povolání, kteří byli vytrženi ze svých domovů a násilně přestěhováni - jako kulaci nebo jako „osoby nepřátelské lidově demokratickému zřízení“, s kádrovými posudky, které těmto lidem, mnohým z nich s podlomeným zdravím, nedovolily získat jakékoliv jiné než to nejbídněji placené zaměstnání a často ani to ne.

Mám k tomu jako „emigrant“, který po dlouhou dobu žil v Kanadě, ještě jednu připomínku. Po dlouhá léta po vzniku Charty 77 se na každé české akci, ať už to byla taneční zábava, Československé dny nebo představení českého divadla vybíralo „na Chartu“. Dva senátory KDU-ČSL, kteří pro stažení zákona hlasovali spolu s KSČM a sociální demokracií, možná bude zajímat, že na podporu Charty se vybíralo i v českém kostele. Každou neděli, při každé mši a při každé svatbě nebo pohřbu ležely na stole v předsíni kostela tři kasičky. Jedna na sociální potřeby farnosti, jedna tuším na misie a jedna na Chartu.

Toronto nebylo jediné, podobně se na Chartu vybíralo snad ve všech českých a slovenských komunitách v celé Americe a v celém světě. Opravdu nevím, kolik se za ta léta vybralo, nikdy jsem se po tom nepídil. Vím jen, že přispívali tu dolarem, tu pěti, někdy i deseti dolary téměř všichni z nás, včetně bývalých politických vězňů. Věděli, že mnozí z chartistů patřili dříve ke straně, již měli plné právo nenávidět. Přesto přispívali, nerozlišovali „svůj“ odboj v padesátých letech od odboje chartistů v letech osmdesátých. Přispívali i proto, aby chartisté a jejich rodiny nemuseli „chodit někam žebrat o peníze“, aby nemuseli záviset na pomoci přátel, kteří tím sami sebe vydávali vekému riziku, jako mnohdy musely jejich ženy a děti. Později jsem měl tu čest, a nemíním to ironicky, seznámit se s několika signatáři Charty, s těmi, kteří byli vypovězeni z Československé socialistické republiky. Měl bych říci vyhnáni, protože nešlo o nějaké formální vypovězení, prostě jim jednou Státní bezpečnost oznámila, že pro ně a jejich rodiny by bylo „bezpečnější“ území ČSSR opustit, a to během jednoho či dvou dnů, protože odmítnutí by mohlo mít velmi nepříjemné následky. Jednalo se o jiné chartisty než ty, které jsem znal z tisku a vysílání Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy. Nenesli slavná a proslulá jména. Jednalo se o prosté, „obyčejné“ lidi. Přijeli do Kanady, USA nebo do Australie na konci osmdesátých let. Žádný z těch, které znám, pokud vím, žádnou pomoc z příspěvků exilu nedostával. Z jejich vyprávění jsem poprvé zjistil, že i mezi chartisty byli prominenti a ti „obyčejní“.

Možná by nám mohl pan senátor říci, do které skupiny patřil on. Pokud patřil mezi ty prominenty, nepřekvapilo by mě to. Byl prominentním komunistou a později prominentním disidentem, prostě "výjimečnost" se s ním táhne celý jeho život.
Není divu, že si sám sebe neumí představit v roli žebráka.
Přiznám se, že si ho v té roli neumím představit ani já.