Sofija Kordič, bývalá redaktorka Svobodné Evropy, dala českým čtenářům lekce o jejich minulosti v článku „Vadí mi nenávist české babičky“ (MfD, 7. 4. 2011). Česká babička si ji spletla s Ruskou a svému vnukovi, který paní Kordič ochotně podržel dveře, řekla, že se přece nebudou klanět „nějakým Rusům.“ Toto chování je jistě politováníhodné, a to bez ohledu na národnost ženy, které malý chlapec pomáhal. Jenže pro paní Kordič se tento zážitek stal základem pro dlouhý článek, plný demagogie, ne-li nepravd o nedávné české historii i současnosti. Její lekce o tom, jak právě takovéto věty vedou k válkám, jsou trochu nošením dříví do lesa. Kdyby nás takto školila v době, kdy by se všude nacionální šovinismus oslavoval, měla by její slova svůj význam. Teď jsou však jen papouškováním manter, které se nám vtloukají do hlav od dětsví až po kmetství. Nu což, proti gustu žádný dišputát.

Proč trvá nepřátelství?

Jenže paní Kordič klade otázky: proč to ta babička řekla 43 let poté, co ruské tanky řinčely Václavským náměstím. Čtenáři, rozuměj: bylo to dávno, a nyní jsou již Rusové přátelskými neviňátky. Nuže, paní Kordič: je to pouze 20 let poté, co ruské tanky z naší země odjely. Je to pouze pár roků poté, co ruský vrah zabil v Praze osmadvacetiletého českého kluka, řidiče ředitele Sazky, protože si ho prostě spletl. Je to jen pár let poté, co se dva ruští mladíci v Brně bavili tím, že ubodali jiného českého kluka. Pár let poté, co Rus v pražském metru házel dělbuchy na trať a následně zavraždil českého policistu. Pár let poté, co jeden průzkum veřejného mínění na území Ruska ukázal, že jen třetina respondentů odmítla okupaci Československa v roce 1968. Je to v době, kdy Rusové opět provokují západní státy testováním jejich protivzdušné obrany či vražděním osob na jejich území. A to přesto, že nebýt ekonomické pomoci Západu po skončení studené války, pomřeli by Rusové hlady díky totální devastaci země své i zemí, které si barbarsky zotročili. Je to v době, kdy bývalý ruský voják vystavěl odpornou vesničku v ruském stylu na území chráněnné krajiné oblasti Slavkovský les, a to bez stavebního povolení, samozřejmě. Je to v době, kdy nám Rusové vyhrožovali namířením svých raket na naše území v případě vybudování radaru. My, Češi, Moravané a Slezané, jsme Rusům odpustili dluhy, stejně jako státy Západu. Rusové byli přece chudí. Ale na nové zbraňové systémy, kterými vyhrožují těm, kteří jim pomohli z bídy, peníze, jak vidno, měli.

Rusové vs. Němci

Nastolujete řečnickou otázku, jestli by ona babička stejně mluvila o Němcích. Srovnejme oba národy: Rusové šíří kriminalitu, brutalitu, milují agenta KGB Putina, který o rozpadu říse zla – SSSR – mluví jako o největší geopolitické katastrofě 20. století a navrací ruské armádě pěticípé rudé hvězdy. Jsou to sami Rusové, kteří se ke své sovětské historii hlásí. Naproti tomu Němci provedli po válce s německou pílí denacifikaci. Kudy chodili, tam se omlouvali a platili. Výsledky svobodných voleb i finanční pomoc dokázaly, že německé pokání bylo upřímné. Rusové pokání ani nepředstírají. Němci si odpuštění zaslouží, Rusové o ně ani nežádají.

Vrcholem nesoudnosti i nestoudnosti Sofije Kordič je ovšem autoritativní poučení: prý nám neublížili Rusové, ale sovětská okupace a česká komunistická vláda. Madam Kordič, dovolte vysvětlení: Čechoslováci milovali Dubčeka, nikoli Biľaka. Proto musela na pomoc svým loutkám přijet sovětská armáda, ovládaná, tak jako celý SSSR, především Rusy.

Dovolím si tedy také jedno poučení: když už chcete v Česku školit Čechy o českých reáliích, je dobré opřít se o fakta a snažit se aspoň o minimální objektivitu.

EUportal.cz