The Plastic People of the Universe prý opanovali televizní obrazovku v den 26. výročí listopadových událostí roku 1989.

Tyto události jsou dodnes různými mýtotvorci a zamlžiteli dějin urputně zvány sametovou revolucí, ačkoliv Petr Pithart tytéž události tvrdošíjně označuje pouze za zjevný počátek předání moci. Možná by se dalo říci ještě výstižněji, podle zápasu sumo, že šlo o příkladný úskok moci od moci, což druhý zápasník obvykle neustojí a nabije si čuňu.

Tak nějak by se dal popsat start polistopadové mocenské garnitury, které národ tleskal a fandil a leccos zprvu i odpustil. Po listopadu se totiž mnozí přímo lísali Václavu Havlovi k nohám, „ty víc – ne, já víc, ty lépe – ne, já lépe“ (jak prorocky píše Vratislav Brabenec vOsipovi) a Plastici byli takoví docela milí výtržníci, co pomohli svrhnout ten hnusný režim.

Pak však lidu došla trpělivost, na polistopadové garnituře už těžko nalézt chlup dobrý, Plastici zase patří k vyvrhelům lidstva, opilcům a výtržníkům. V tom se ukazuje být část národa pozoruhodně konzistentní. Naštěstí ne všechny věci se vrátily do starých kolejí. Mnohé se sice odehrává ještě trochu podobně, ale leccos také už docela jinak.

Co se však zachovalo, to je tradiční podoba všelikého prázdného slavení, kdy „řeči lidský lezou po sobě“, jak píše Brabenec. „Jsou svátky sbratření vytření spatření hlasů“, takže výročí počátku zjevného ucuknutí moci můžeme klidně přejmenovat na „svátek Pusta“.

A pak už se zdá být docela v řádu věcí, že svátek Pusta oslavili Plastici koncertem jako za starých časů, ale se symfonickým orchestrem, jako za mladých časů. Skladatel a aranžér Michal Nejtek potvrdil, ke vzteku všem kazišukům, že v hudbě Mejly Hlavsy je cosi geniálně magického. Nejen potvrdil, ale svými aranžemi zvýraznil další, někdy docela nečekaná místa, která zase sám oblibuje.

Nemá cenu trousit nějaké uměnovědné plky, protože „pod svícny a liliemi rána nepřibylo | hudebníky ve větvích nebylo vidět“. Ostatně každý hudební kritik by si měl zapamatovat varovné memento „co když se propadliště | ještě dál propadá“.

Lépe zmínit, jak poloautomatické Brabencovy texty ve spojení s Mejlovou hudbou evokovaly vzpomínky „starý a starší, než starý gotický“ (to je ovšem z Peťákova Kanárka, jak znalci poznali). Například Brabencův text Slovo má na buben, kde se praví „budiž buben konečně prokopnutej“, najednou z hloubi času vyplavil šťavnatou existenciální vzpomínku malíře Rudolfa Němce na jeho kolegu Antonína Tomalíka: „Kurfa žifot šilena pesnaděj | čidu domu kopnu do fobras | fobras lepši! | kopnu ještě jednou | fobras ještě lepši! | kurfa žifot šilena pesnaděj“.

Koncert potvrdil dávno známou věc, že deska Co znamená vésti koně patří k vrcholům tvorby Plastic People. A jejím klenotem je Osip neboli Modlitba za Osipa Mandelštama. Znám ten text za ty roky až intimně, zažral se mi do podvědomí. Nebyl jsem sám, na koho v tehdejší temné atmosféře (vrcholila akce Asanace) silně zapůsobilo seznámení s osudy Naděždy a Osipa Mandelštamových. Vráťa Brabenec nedávno na dobu, kdy psal textOsipa, vzpomenul slovy „však jsem při tom také skoro vykrvácel“.

Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že kniha vzpomínek Naděždy Mandelštamové vyšla v překladu paní Ludmily Duškové a pana Václava Daňka, kteří bydleli ve stejném domě, jako byla centrální adresa undergroundu: Němcovi, Ječná 7. „Též jsem tam často pobýval,“ svěřil jsem se panu Daňkovi. „Ano, vy jste tam pili, řvali, tancovali – a my jsme pod vámi v tom bengálu překládali Mandelštamovou,“ řekl mi s lehounce surreálnou výčitkou. Pod svícnem byla skutečně perfektní tma.

To silné, téměř osudové pouto Plastiků s Mandelštamem se nakonec uzavřelo v Anglii, kde se Vráťa Brabenec potkal s člověkem, který jel stejným transportem do gulagu jako Mandelštam.

Je v tom je náznak odpovědi, co to znamená vésti koně? Ne, není dobře zkoušet vyměnit dobrou otázku za nějakou odpověď.

LN, 31.12.2015