Když jásají spravedliví, je to veliká sláva, když mají darebáci navrch, každý se schovává.Přísloví 28,12 (B21)

Při různých příležitostech slýcháme od politiků, ale i od novinářů a publicistů, že v dané věci "nejde o boj dobra se zlem". Slyšeli jsme to kupříkladu od předsedy vlády Petra Nečase, když komentoval napětí mezi Nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a bývalým pražským vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou. Podobné upozornění zaznělo po odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila a nyní zaznívá v souvislosti s otázkou, zda nový ministr Pavel Blažek jmenuje pražskou vrchní zástupkyní paní Lenku Bradáčovou. Podobné ujišťování ale není v naší politice nic nového – už počátkem devadesátých let se našli lidé, kteří tvrdili, že sametová revoluce rozhodně nebyl souboj dobra se zlem, ale že vlastně šlo o souboj dvou komunistických klik.

Přiznám se k jedné věci. Kdykoli slyším od někoho tvrzení, že nejde o souboj dobra se zlem, začnu mít poměrně silný pocit, že jde zřejmě o kauzu, která má velmi silný etický rozměr – tedy že o souboj dobra se zlem JDE.

A mám rovněž obavy, že toto tvrzení má za cíl podkopat snahy či pozice těch, kterým jde o to dobro. V beztak již otrávené české společnosti má jen prohloubit beznaděj. Jakoby nám sugerovalo: "Nemyslete si, stejně o nic nejde; jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet."

V našem osobním životě ale nakonec v posledu jde o souboj dobra se zlem – a jde o něj i ve společnosti. Konec konců, žádný jiný souboj ani nemá cenu. Kdyby v našem životě nešlo o souboj dobra se zlem, nestálo by za to žít. A dále jsem přesvědčen, že téměř každé naše rozhodnutí nás někam posouvá – buď blíže k dobru, nebo blíže ke zlu.

Pokud někdo tvrdí, že nejde o souboj dobra se zlem, pak ho podezírám, že sám nemá odvahu postavit se na stranu dobra, a ještě spíše než před druhými se snaží svůj postoj obhájit sám před sebou.

Oblíbenou zbraní těch, kdo popírají, že jde o souboj dobra se zlem, je poukazování na nějaké nedostatky těch, kdo se nám v určité chvíli jeví jako lidé, kteří usilují o dobro.

V obecnější rovině pak často poukazují na to, jak se lidé často domnívali, že usilují o dobro, ale ve skutečnosti posilovali nějaký ďábelský režim. Oblíbeným – a svým způsobem oprávněným – příkladem je nadšení mnoha bezelstných lidí při "budování komunismu" v padesátých letech.

Proč je odmítání morálního rozměru společenských jevů u některých lidí tak oblíbené? Domnívám se, že jedním z důvodů (netvrdím, že hlavním) je neochota lámat si hlavu nějakým definováním, co to je obecné dobro a jak daný společenský jev s tímto obecným dobrem souvisí. Pokud o něčem chceme hovořit jako o boji dobra se zlem, musíme jít s kůží na trh a jasně říci, co my sami považujeme za dobro a co za zlo. A pokud jde o politiku, vyplývá z toho, že musíme mít určitou koncepci: Musíme promýšlet, jak dobro aplikovat, jak za ně bojovat. Není to vždy snadné – ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Toto pravdivé zjištění by nás ale nemělo demotivovat.

Teď už je to pasé – ale zkusme se ještě jednou vrátit k Jiřímu Pospíšilovi. Dle mého názoru udělal dost věcí špatně, málo se staral o změnu exekutorské praxe a mám mu dost za zlé, že prosadil, že majetek nabytý v tzv. "dobré víře" zůstává nabyvateli, přestože se ukáže, že šlo o majetek ukradený konkrétnímu, žijícímu a právoplatnému majiteli. To jsou vážné věci a nechci před nimi zavírat oči.

Nicméně toto nebyly důvody, které vedly k jeho odvolání. Domnívám se, že hlavním důvodem bylo, že přestal bránit vyšetřování citlivých kauz, mířících do nejvyšších pater politiky. Proto se domnívám, že v dané situaci "dobro" ostrouhalo. Odpolitizování státních zastupitelství považuji za dobro, možnost exekutivy zasahovat do práce státní zástupců za zlo. Ano, uznávám, že toto mé tvrzení vyžaduje dalšího vysvětlení, a uznávám i námitku, že naprostá neodvolatelnost státních zástupců by rovněž mohla přinést něco zlého. Těmito otázkami by rozhodně bylo zapotřebí se vážně zabývat.

Píšu tento článek hlavně proto, abychom se nebáli morálních hodnocení. Jistě, poslední slovo náleží Bohu – ten jediný je schopen posoudit motivy každého lidského srdce. Ale ať chceme nebo nechceme, ať tomu věříme či nevěříme, naše veřejná činnost má vždycky svůj morální rozměr. Snaha to popřít není vítězstvím dobra, ale vítězstvím zla.

25. července 2012