Při vší úctě k peticím známých osobností, o tom, co je šíření nenávisti, rozhoduje justice

Braňme se populistům, kteří navádějí k násilí a netoleranci. To jsou pěkná slova a podepíše je skoro každý. Složitější situace nastává, máme-li tak obecný apel přiřadit ke konkrétním lidem, hrozbám a činům. Koho si představíte ve škatulce těch, kteří „navádějí k násilí a netoleranci“?

Někdo si představí Martina Konvičku, jeho slova proti muslimům či o jejich semletí na masokostní moučku. Jiný si představí samotné muslimy, třeba ty, kteří na demonstraci v Berlíně skandují „Žide, Žide, prase zbabělé, vylez ven a bojuj otevřeně“ (k dohledání na YouTube pod klíčovými slovy Jude feiges Schwein). Těžko tu najít společný jmenovatel.

Výzev k násilí a netoleranci přibývá všude na světě. Čelí jim apely politiků, intelektuálů i veřejně vystupujících lidí. Patří k nim i čerstvá Adventní výzva (z ní pochází úvodní věta tohoto článku). Právě ta ukazuje problémy nejenom žánru petic, ale vůbec politiky v oblasti svobody slova a šíření nenávisti (hate speach).

Bilancujeme-li letošní rok, zjišťujeme, že tohle téma patří k jeho nejvýraznějším. Už tím, že prošlo zásadním vývojem. Už začátkem ledna ho oživil džihádistický útok v Paříži na redakci listu Charlie Hebdo. Tehdy se vzedmula vlna na obranu absolutní svobody slova – hájila i karikatury, které na řadu lidí působily urážlivě až nenávistně. Jenže na konci téhož roku se táž svoboda slova ořezává – ve jménu boje proti urážkám a nenávisti. Ano, to je výrazné téma roku 2015.

Kde končí svoboda

Když už jsme zabrousili k čerstvé Adventní výzvě, je třeba vytknout před závorku dvě důležité věci.

Za prvé: apel na slušnost a proti nenávisti je užitečný nesporně. Dvojnásob to platí, je-li podložen podpisy úctyhodných osobností i méně známých lidí. A trojnásob v atmosféře rozvášněných emocí.

Za druhé: řada výroků, které se v poslední době ozývají ve veřejném prostoru, jde skutečně za hranu slušnosti. Jde dokonce za hranu toho, co by měla společnost po zážitku nejenom dvou totalit, ale i prezidentů Masaryka a Havla tolerovat jako politicky přípustné.

Ale teď se dostáváme k závorce obsahující to hlavní. Jakkoliv něco působí odpudivě, politicky, ba společensky netolerovatelně, pořád to ještě může být daň za vymoženost svobody slova. V emočně zjitřené době ale lidé až příliš snadno sahají k pojmům jako šíření nenávisti. Jenže to jsou pojmy z hájemství justice a nemělo by se s nimi jen tak hauzírovat.

Jako společnost – myšleno nejen v Česku, ale ve většině zemí Evropy – se stále více pohybujeme na hraně mezi svobodou slova a šířením nenávisti. Kde končí to první a začíná to druhé? Je to hranice velmi tenká, obtížně normovatelná a už proto by mělo být její vymezení přenecháno soudu. To je hlavní poselství k tématu roku 2015.

Kde se bere tolik arbitrů?

Letošek přinesl hodně rychlokvašených výroků, ale i politických a společenských soudů nad nimi. Přinesl i hodně arbitrů ve věcech, o nichž dotyční až tolik nevědí. Tím razantnější pak jejich soudy jsou.

Všímáte si, kolik se vynořilo arbitrů v hodnocení islámu? Stačí, aby někde útočil Islámský stát, aby teroristé vraždili s výkřiky „Alláh je velký“, a hned se najdou lidé (vzorem je francouzský prezident Hollande), kteří tvrdí, že to nemá vůbec nic společného s islámem. Odkud tu znalost a přesvědčení čerpají? To už neřeknou.

Cosi podobného platí i pro svobodu projevu a shromažďování. Když v Sasku začalo hnutí Pegida demonstrovat proti přílivu muslimských migrantů, kancléřka Merkelová prohlásila: „V Německu je svoboda demonstrovat, ale není tu místo pro štvaní a urážení lidí, kteří k nám přicházejí.“ Jak může kancléřka, nikoliv soud, rozhodovat, zda jde o šíření nenávisti a pro koho je v Německu místo?

Totéž platí i pro Martina Konvičku coby zosobnění těch, kteří kritizují či přímo hanobí islám a jeho vyznavače. Konvičkovi hrozí žaloba a soudní proces. Řekněme rovnou, že je to dobře. Ne proto, že soud může Konvičku poslat „do tepláků“, jak by si tolik lidí přálo. Ale proto, že právě soud udělá aspoň trochu jasno v tenké hranici mezi svobodou slova a šířením nenávisti. Do té doby budou mít bojovníci za Dobro stále silnější pocit, že nezávislou rukou spravedlnosti jsou právě oni.

Úhrnem. Dobře míněné apely často vidí hlavní problém v samotné existenci názorového příkopu ve společnosti. A věří, že názorový příkop zahrnou ostrakizací opačného názoru. Jenže tady je na místě vzít vážně občanský apel, který se objevuje po každém velkém teroristickém útoku: nedejme si vzít svobodu.

Braňme svobodu slova, i když nese ošklivé ovoce. Jak říká pornograf Larry Flynt ve známém filmu Miloše Formana: „Když může první dodatek chránit prasáka, jako jsem já, ochrání i vás. Protože já jsem nejhorší.“ Tuto svobodu nemohou ořezat ani dobrolidé, ani úctyhodná kancléřka, ani úctyhodný počet úctyhodných signatářů petic. Může ji ořezat pouze zákon a nezávislý soud, který ho vykládá. Tak by mělo znít poučení roku 2015.

LN, 10.12.2015