Na celé aféře kolem odprodeje pozemků z majetku kolínského eráru není zajímavý ani fakt sám, ale neotřesitelný klid všech jejích protagonistů. Kdyby do voleb nechybělo tak málo, pravděpodobně se nestalo vůbec nic. Jelikož jsou volby za rohem, odešel z kandidátky ODS stávající kolínský starosta Jiří Buřič i místostarosta Roman Pekárek. Kdosi Pekárka nahrál, když si řekl o úplatek. Dva měsíce věděla celá kolínská ODS o existenci kompromitující nahrávky. Nestalo se nic, dokud kdosi neznámý nahrávku neposlal do redakce deníku MF Dnes.

Shodou okolností aféra propukla ve stejnou dobu, kdy za nulového zájmu veřejnosti došlo k vyhazovu na ministerstvu školství. Ministr Dobeš vyhodil šéfa odboru investic Michala Pilina. Vyhozeného se zastal a připouští, že propuštění, přesněji „odchod dohodou“ podepsal proti svému svědomí, jelikož jediný a pravý důvod k Pilinovu odchodu je „mediální tlak“. Dosti podrobně pak vysvětlil, že se Pilin stal obětí žabomyších bojů na ministerstvu. Jakmile se měl vyjádřit k analýze z roku 2008 svědčící o podivnosti Pilinovy investiční činnosti, pravil, že ho analýzy nezajímají, protože jich je na ministerstvu tolik, že by nedělal nic jiného než studoval analýzy.

To všechno dává smysl a může to být i pravda. Zrovna tak může být pravda, že Jiří Buřič zachoval chladnou hlavu a nahrávku dva měsíce „analyzoval“.

Je pouze jeden zřetelný ukazatel korupce: nevýhodnost finanční operace. Předmětné pozemky v Kolíně měly být na prodej za 20 milionů a byly prodány za 15 plus jeden, výdělek pro kupujícího činí čtyři miliony. Na to snad existují i doklady. Jenže, byl opravdu nějaký kupec za dvacet milionů? Taková otázka jistě padne, pokud dojde k nepravděpodobnému vyústění aféry a věc se dostane před soud. O nevýhodnosti transakce s letouny Gripen a obrněnými vozy Pandur se otevřeně psalo v novinách. Přes všechny snahy případ objasnit se na světlo nedostal jediný hmatatelný důkaz. Nejspíš proto, že neexistuje. Vždyť i ta kolínská transakce měla projít očistnou lázní přes „propagační agenturu“.

Zřejmě nejslavnější český korupční skandál se odehrál v devadesátých létech. Tehdy policie nastražila past na šéfa Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera. Toho pak zatkla, když přebíral kufr s osmi miliony v hotovosti. Stalo se to před šestnácti lety. Lizner šel do vězení, ale už tehdy byly kolem jeho případu pochybnosti, protože se jaksi neprokázalo, jakou službu by za oněch osm milionů měl poskytnout. Dnes by se něco podobného nemohlo stát. Nikdo by nechtěl pobíhat s osmi miliony v kufru, i ty nejšpinavější transakce se odehrávají v účetně čisté, nenapadnutelné formě a hlavně, chybí to, čemu se u nás říká „politická vůle“.

Tedy, chybí. Donedávna chyběla absolutně. Boj s korupcí dnes deklaruje každý druhý billboard. Lidé si přejí vidět usekané hlavy a opravdu, už se jich několik – obrazně řečeno – kutálelo. Zřejmě zatím nejrozsáhlejší čistku podniká Alexandr Vondra na ministerstvu obrany – a je vskutku paradoxní a politováníhodné, že se mu ze strany demokratické opoziční levice nedostalo podpory. Prvního cíle tím bylo dosaženo, obyvatelstvo je podle zjištění agentur spokojeno s politickou situací „nejvíc od roku 2006“. Zklamán je ale ten, kdo by si přál něco jiného než sekání hlav. Ten, kdo čeká systémové změny.

Za bývalého režimu existovala masivní a všeobsáhlá korupce. V každém hokynářství se uplácelo za „nedostatkové zboží“. Nějakou formou úplatku bylo nutno se odvděčit, ať už to byly „tvrdé sparty“, nebo automobil. Připomínám to pro objasnění podstaty věci. Tato korupce nezmizela proto, že by policie pochytala a soudy pozavíraly korupčníky. Prostě zmizel důvod k uplácení řezníka, aby dal pod pult telecí.

Správa státu je samozřejmě nesrovnatelně složitější. Máme mnoho důvodů pochybovat o čistotě úmyslů současné vládní koalice. Nicméně alespoň ta deklarovaná snaha o nápravu zde je. Je třeba tlaku veřejnosti, tlaku médií i nevládních organizací, jako je Transparency International, aby nezůstalo u deklarací. Bude to dlouhodobý proces i v tom případě, že by byl míněn vážně. Narazí se na osobní zájmy vlivných lidí – jak to funguje, jsme viděli v malém „laboratorním pokusu“ v Kolíně. Bohužel, v souvislosti s tímto žádoucím tlakem jsme svědky smutné rezignace veřejnosti. Ta přestala věřit v pozitivní obrat. Z webových stránek zpravodajských deníků mizí informace o aférách kolínského typu po několika hodinách. Ne proto, že by „někdo zatlačil“. Prostě – nikdo ty věci nečte.

LN, 25.9.2010