Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které si zvolíme

Těšíte se na volby? Proč vůbec někoho napadne taková otázka? Vždyť přece podle obecného mínění, které ostatně opět nedávno připomenul prezident republiky, bude zvolena jen podivná skupina „vytlemených darmožroutů“ (abych citoval ze sociální sítě), jejichž práce si váží občané jen o málo více než práce uklízeček. Nikde v Evropě není mezi občany autorita zákonodárných sborů příliš vysoká. Ale s tak negativním vztahem k osobám, které si ve svobodných volbách zvolíme, jako je tomu u nás, se snad jinde nesetkáme. Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které si zvolíme: tak vypadá u nás přístup většiny lidí ke svobodným volbám. Známý vtip o žáčkovi, který ve škole na otázku, jaké povolání vykonává jeho otec, raději řekne, že je pornohercem, neboť rodina se stydí za to, že je ve skutečnosti poslancem, je zcela v souladu s realitou.

Kdo řídí náš osud?

Přestože Češi jako snad jediný národ mají již od 10. století na stejném místě Evropy „svůj“ stát, nejméně polovinu jeho existence o svých vlastních věcech v něm nerozhodovali. Máme jiný typ dějin než třeba Poláci nebo Maďaři. Nevzpomínáme na minulé časy říší, jimž bychom dominovali, ale spíše si připomínáme masarykovskou demokracii nebo, přesněji, představu, kterou o ní máme. Přesto však plebejské povědomí, že někdo jiný, kdo nám byl vnucen, řídí náš osud v rozporu s našimi zájmy, nedokázaly ani záblesky demokratických poměrů u nás v tomto a minulém století příliš změnit.

I když dědové a otcové současných občanů za tento stát bojovali a umírali, necítíme vlastní, osobní odpovědnost za jeho existenci a stále se nemůžeme zbavit představy, že „oni“ vládnoucí jsou bandou škodících a jen o své zájmy se starajících darmošlapů, kteří „nás“, obyčejné lidi, „potřebují“ jen v čase voleb. Zájem o politické programy kandidujících jsme nahradili mantrou, že všichni kradou, a domněnkou, že vytouženou spravedlnost přinesou jen ti noví, kdo tu posledně ještě nebyli.

Prospěchářští tlučhubové

Málokde se dichotomie „my“ a „oni“ projevuje tak zjevně jako po volbách do zákonodárných sborů. V sobotu 21. října dojde totiž u 200 občanů k velké proměně jejich sociálního statusu: do té doby oblíbený občan, vážený odborník, se zvolením do Poslanecké sněmovny promění v příslušníka party prospěchářských tlučhubů, kteří ničemu nerozumějí a jen nám škodí. A i uvnitř politických stran nastane tato proměna: dosud vážený, aktivní a oblíbený člen strany se zvolením změní v příslušníka pražské party, který už s námi nemá nic společného, jen si v Praze žije z našich peněz. A proto bude lépe s ním už příště nepočítat. V naprosté většině států je zkušenost v politice považována za výhodu. Jen u nás se vážně navrhovalo, aby poslanec mohl být volen jen dvakrát za sebou…

Ani poslanci si své práce neváží. Stydí se za své platy (snad nejnižší v Evropě) a za své zahraniční cesty (nezbytné k poznání jiných ústavněprávních poměrů). Slyším od některých, že vlastně ani imunitu nepotřebují (jako kdyby ji měli poslanci, a ne zákonodárný sbor), a kandidáti na poslance jedné z kandidujících stran již před volbami požadují svoji „snadnou odvolatelnost“ a svoji „hmotnou odpovědnost“. Bez ohledu na to, že nic takového nikde v parlamentních demokraciích neexistuje, podporu si u nás tato myšlenka jistě najde: hlavně že to té bandě osladíme, že? Takže vzhůru ke svobodným volbám, vzhůru ke svátku demokracie!

Autor byl poslancem ČNR v roce 1990 a členem Poslanecké sněmovny PČR v letech 1998–2013, je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 10.10.2017