U nás naštěstí ne, zatím jen na Slovensku a to ústy člověka, který je v čele strany s nejvyšším volebním potenciálem před nadcházejícími parlamentními volbami. Kým vlastně byl JUDr. Gustáv Husák? Má smysl si jej připomínat?

Robert Fico nejspíše brnká na nacionalistickou strunu svých voličů ve smyslu „je jedno, kým byl, ale byl náš“. Faktem nepochybně zůstává, že právě Gustáv Husák dokázal nemožné. Zcela pokřivit morálkou dvou národů.

Narodil se 10. ledna 1913 v obci Dúbravka jako Augustin Husák, není jasné, proč se nechal později přejmenovat /zřejmě nějaký tajemný zvyk generálních tajemníků KSČ, neboť i Miloš Jakeš byl původně Milouš/. Celý jeho život byl spjat s ideologií komunismu, poznal všechny její stránky a až na několik posledních svých dnů života k ní zůstal neochvějně přivinut.

Již v 16 letech, jako gymnasista, vstoupil do Komunistického svazu mládeže, členem komunistické strany se stal ještě jako student právnické fakulty. V období tzv.“Slovenského štátu“ byl jeho odpůrcem, v období Slovenského národního povstání byl jednou z jeho vůdčích osobností. Traduje se jeho postoj uvedený v povstaleckém tisku, že Slovensko by se mělo stát jednou z republik Sovětského svazu. Pravdou však zůstává, že byl zastáncem federálního uspořádání Československa s velkou autonomií pro Slováky.

Po válce se stal předsedou Zboru povereníkov, do svých rukou získával stále větší moc. V roce 1947 vedl fakticky policejní sbor na Slovensku, včetně tajné policie a to i přes neúspěch ve volbách v roce 1946, kde na Slovensku zvítězila Demokratická strana /na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté/.

V roce 1951 byl spolu s Lacem Novomeským a Vladimírem Clementisem zatčen na základě obvinění z buržoazního nacionalismu. V roce 1954 byl odsouzen na doživotí a to jen díky svému údajně neochvějnému postoji, kdy vždy naučené a komunisty vymlácené přiznání odvolal a tak se nemohl efektivně podílet na komediích s ostatními komunistickými pohlaváry, kteří byli schopni ještě těsně pod šibenicí velebit moudré rozhodnutí strany, jež je poslala na smrt.

V roce 1960 byl na základě amnestie Antonína Novotného propuštěn z vězení a v roce 1963 byl plně rehabilitován. Obnovil svou kariéru v komunistické straně a na jaře 1968 v období Pražského jara stál na tzv. reformním křídle KSČ. Po vpádu okupačních armád do naší vlasti v srpnu 1968 byl zpočátku zarytým odpůrcem „internacionální pomoci“, nicméně na jednáních o legalizaci pobytu sovětských vojsk v ČSSR byl vedením Komunistické strany Sovětského svazu shledán jako vhodný adept na vedoucí místo vazalského vedení státu.

V roce 1969 se stal generálním tajemníkem KSČ a zahájil proces „normalizace“. Jeho legendární větu z projevu: „nech odpadne to, čo je shnilé“ interpretovali jeho přivrženci jako základní etalon posuzování „kvality“ a poté i osudu člověka. Kdo nesouhlasil s postupem KSČ /rozuměj souhlas s okupací ČSSR cizí armádou/, byl zbaven místa. Z vysokých škol odcházeli čestní lidé do kotelen, na jejich místa se etablovali nýmandi sklonivší hřbet, z ČSSR emigrovalo před úplným uzavřením státních hranic asi čtvrt milionů lidí. Tuto emigraci lze považovat za 2. genocidu inteligence našeho státu, neboť odcházeli převážně čestní a vzdělaní lidé, kteří věděli, že se prosadí i jinde ve světě /za první genocidu lze považovat rok 1948 ze stejných důvodů/.

Země se propadla do lži a přetvářky, kdy vše bylo relativní. Na jedné straně v rámci existenční nutnosti byla projevována neochvějná láska k SSSR a KSČ, doma naopak nadávky na stále se rozrůstající sortiment chybějícího zboží. Byla zakládána posudková oddělení, kde každý občan měl svou složku, v níž byly uvedeny jeho postoje a případné prohřešky. Kádrový posudek znamenal bez ohledu na schopnosti jedince buď hvězdný postup či naopak definitivní stop. Jakýkoli odpor proti režimu byl nemilosrdně potrestán, buď zmíněnou exkomunikací z práce, nebo i životem, jak se rovněž stávalo.

JUDr. Gustáv Husák se posléze stal i presidentem ČSSR, což v době generálních tajemníků - faktických vládců - byla spíše jen ozdobná funkce. Režim v druhé polovině 80. let lehce povolil vlivem gorbačovské perestrojky a pod jeho vedením začal hrát hru s občany ve stylu: „dej nám pokoj a my jej dáme tobě“. Pokud někdo zcela nevyčníval z davu, zpravidla mohl i žít po svém, musel však stále dodržovat rudé rituály /volby, účast v průvodu na 1. máje/.

V roce 1987 byl Gustáv Husák zbaven funkce generálního tajemníka. Jeho „československé“ presidentské projevy na Nový rok poslouchali už snad jen masochisté, kteří počítali gramatické chyby v čteném textu či odhadovali počet dioptrií slábnoucího starce. V roce 1989 byl Gustáv Husák donucen jmenovat vládu, v níž byli ti, proti kterým celý život bojoval. Bylo by opravdu zajímavé vědět, co se mu honilo hlavou při jmenování kupř. Jiřího Dienstbiera ministrem zahraničí.

Těsně před smrtí se nechal vyzpovídat a zaopatřit. Opět je zajímavé, že mu nestačil obyčejný kněz /věřící lidě vědí, že zpověď není osobní kontakt kajícníka s knězem, ale s Bohem, jehož je kněz prostředníkem/. JUDr. Gustáv Husák byl na cestu na věčnost zaopatřen hlavou slovenské katolické církve Msgre. Sokolem. Nikdy se na této zemi nedozvíme, co sdělil JUDr. Gustáv Husák svému zpovědníkovi, zda-li opravdu litoval svých činů, kterými zmrzačil minimálně jednu generaci. Tímto svým posledním krokem však zpochybnil to, za čím celý život stál - tedy myšlenku beztřídní společnosti, jejíž jedinou povolenou ideologií je třídní boj a třídní nenávist, v níž je náboženství opium lidstva.

Gustáv Husák by neměl zmizet z povědomí národa. Jako člověk, který se obětoval pro zcestnou myšlenku dějinného vývoje, zaplatil za ni v podstatě svým životem, aby těsně před smrtí vše popřel. Jeho adorace je však v ústech kohokoliv chucpe. A troufám si říct, že vytáhnout předvolební kartu s jeho portrétem jako triumfové eso je už zhovadilost. Kdo bude následovat? Třeba Vasil Bilak nebo Jozef Tiso?