Dle sociologie plní školství čtyři základní funkce, přičemž tři jsou manifestní a jedna latentní. Začněme těmi manifestními, tedy těmi, které jsou zřejmé na první pohled.

1/ Informační

Před týdnem jsem potkal o půl čtvrté odpoledne své bývalé žáky, kteří právě opustili školu po devíti vyučovacích hodinách rozdělených ve dví jednou padesátiminutovou přestávkou na oběd. Čekali na nádraží na příjezd vlaku, který je odveze domů. Jako jejich bývalý třídní učitel vím, že vzdálenost, kterou musí ještě v průměru absolvovat, je okolo padesáti kilometrů. Řekněme, že v šest hodin večer se konečně navečeří a pak by se, dle přání učitelů a Ministerstva školství, měli tvrdě připravovat na příští den, na dalších osm až devět vyučovacích hodin. Myslím, že by nebylo na škodu spočítat, kolik megabajtů přijme ve výuce žák za jeden den. Pro srovnání – socialistický vrchol v IT byl počítač IQ 151, který po hodině práce přestal být tím počítačem a stal výkonným topným tělesem. Jestli se žák nechce stejným způsobem přehřát, musí se co nejrychleji odříznout od zdroje, tedy od výuky. Někteří to udělají už v páté třídě, někteří v osmé, ale nakonec to při dnešní délce školní docházky musí udělat skoro všichni. Pud sebezáchovy, nic víc.

2/ Certifikační

Nový ministr školství si určil jako hlavní cíl navrátit školnímu hodnocení vážnost. Dal zelenou státním maturitám a chce testovat žáky na základních školách. Dovolím si pochybovat o efektivnosti jeho snahy, protože jde dle mého jen o kosmetické úpravy neřešící skoro nic. Díky propustnosti systému totiž s trochou nadsázky platí slogan: „Neumí skoro číst a psát! – Kdo že to je? – Český vysokoškolák!“ Co se totiž musí změnit, je styl testování, který v současné době hodnotí pouze nabiflované znalosti (knowledge) a nevyžaduje od žáka porozumění (understanding). Zkoušení zatím nejvíce připomíná televizní soutěže typu Riskuj a státní maturita, ač ministerští úředníci tvrdí něco jiného, na tom nic nemění.

3/ Hodnotová

Zatímco v socialismu platila jedna jediná myšlenka ve stylu „Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže“, v demokracii je nutné ctít každého žáka v jeho individualitě. Nemohl jsem si však nemohl nevšimnout toho, že učitelé, které vychovala normalizace a kteří o humanitních vědách neví zhola nic, zvládají bez problému výuku občanské nauky. Jestliže totiž máte třídu plnou žáků z rozličných prostředí, z rozličných rodin, žáků, kteří jsou ve věku, který je ve vývojové psychologii určen přes definici „Jsem to, v co věřím“, musíte se vyjadřovat co neobecněji, mluvit co nejbanálněji a používat nic neříkající hesla. A právě to jste se museli v normalizaci naučit, abyste přežili. Není náhodou, že v té době byl velice populární Dick Francis, protože v jeho detektivkách není nic, co by mohlo někoho urazit. Francis je spisovatel vhodný pro každý režim, a i český učitel by měl uzpůsobit svou výuku tak, aby i on byl přijatelný pro všechny.

A tak už dnes školy slouží hlavně jako baby-sitting, což je ta čtvrtá, latentní funkce. Nevěříte? Zeptejte se maminek před základní školou a zjistíte, že pro ně je škola náhražkou babičky, která pohlídá jejich dítě během jejich nepřítomnosti. Mladý učitel vyjde s diplomem z fakulty, kde sice nastudoval ten svůj předmět (předměty), jenže nemá za sebou zkušenost výchovy vlastních dětí či zkušenost s hlídáním vnoučat a je tvrdě konfrontován se skutečností, že na jeho vědomosti nikdo není zvědavý, že se mu dostane leda tak kázání o zhoubném pedagogickém optimismu a že se od něj očekává jediné – udržet třídu celou hodinu v klidu a zajistit, aby se nikomu nic nestalo. Nežádá se po něm, aby byl erudovaným znalcem určitého oboru, ale aby nahradil družinářku či vychovatelku v důchodovém věku.

Školství je tedy v současné době schizofrenní. Oficiálně káže tři manifestní funkce (informační, certifikační, hodnotová), ale v praxi po učiteli vyžaduje hlavně tu čtvrtou, latentní – baby-sitting. A počátek léčby je vždy jen jeden – popsat situaci pravdivě, bez ideologické báze.