Co mají Velikonoce společného s manželstvím kromě toho, že v našem kulturním prostředí mohou manželky očekávat na Velikonoční pondělí od svých manželů vyšlehání pomlázkou? Spojitost manželství a velikonočních svátků je samozřejmě daleko hlubší a rozhodně naše kulturní prostředí přesahuje.

Ovšem abychom si tu spojitost uvědomili a plně ji pochopili, musíme si nejprve zrekapitulovat podstatu Velikonoc. Podstatou Velikonoc je oběť – obětování se. Jak víme, Ježíš Kristus se jako dokonalý Boží syn a zároveň Syn člověka (jak zní jeho tituly, které jej vystihují) obětoval a podstoupil smrt na kříži za naše provinění místo nás, abychom my za svá provinění podle věčné Boží spravedlnosti zemřít nemuseli. To je podstata oběti – vzdát se něčeho pro toho druhého, nastavit za toho druhého kůži, aby ten druhý ji nastavit nemusel. Taková oběť může být dobrovolná i nedobrovolná a může mít mnoho forem. Ta dobrovolná oběť bývá vždy z lásky – a to je i případ velikonoční oběti, vždyť v Písmu čteme: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Čteme také, že z lásky k Bohu a k nám tuto krutou oběť Ježíš podstoupil. Velikonoční události nám dále ukazují, že taková oběť z lásky, přestože sama o sobě je těžká, bolestivá, strašná i fatální, vyústí v něco cenného, úžasného, velkolepého. V případě Velikonoc ve vzkříšení Krista Ježíše a zaslíbení stejného vzkříšení a věčného života v Božím království pro každého, kdo v Něj (u)věří.

Tolik tedy k podstatě Velikonoc. Nyní pojďme k podstatě manželství. Manželství je sice nyní pod ideologickým tlakem progresivistického sociálního inženýrství (a bohužel zřejmě i u nás nakonec dojde k jeho formální redefinici), nicméně skutečnou podstatu manželství neurčuje člověk, ale Bůh. V Písmu o tom čteme: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sám sebe za ni vydal (…) Proto opustí muž otce i matku a přilne ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ (Církví zde není myšlena nějaká lidská instituce, ale společenství lidí všech věků, kteří patří Kristu.) Manželství je tedy obrazem vztahu Krista a Jeho lidu (církve). Někdy se také používá termín předobraz, jelikož manželství bylo Bohem takto ustanoveno již od stvoření, od počátků dějin spásy Bůh sám sebe přirovnává k manželovi a svůj lid Izrael k manželce či nevěstě. (Zde vidíme, že manželské role jsou od stvoření světa pevně dané a neměnné.)

Spojitost Velikonoc a manželství tedy nalézáme v obětování se z lásky. Muž má milovat svou ženu a z lásky se pro ni obětovat stejně, jako Ježíš Kristus miluje nás a obětoval se pro nás. Jak se muž v naší době obětuje pro ženu? Tato otázka je aktuální zejména dnes, kdy na jedné straně hovoříme o krizi mužství (muži jsou vnímáni jako nezodpovědní, nezralí sobci, často navíc změkčilí a zženštilí), na straně druhé podléháme dalšímu ideologickému tlaku vše přirozeně mužské odsuzovat jako nežádoucí. Například na Ukrajině to je dnes jakoby jasnější – muži se obětují za své manželky, rodiny, přátele a svou zemi v boji s ruskými okupanty. U nás tuto oběť muži (i díky mužům na Ukrajině) přinášet nemusejí, ale obětovat se mohou jinak: svým manželkám obětovat svůj čas, námahu, úsilí, své oči (oči mají jen pro ni), city, emoce, záliby, touhy, plány, ambice, své sobectví… Když manželka potřebuje, aby jí naslouchal (což je potřeba každé ženy), tak jí se zájmem naslouchá místo toho, aby si šel pokecat s kamarády, šel na pivo nebo do posilovny či si zahrát fotbal. Zkrátka jí obětoval celé své srdce. Ovšem klíčové je, aby muž svou manželku miloval – je to její nejdůležitější potřeba a jak jsme četli, je to zásadní Boží požadavek na muže ve vztahu k manželce. Ne nadarmo čteme v biblické knize Přísloví, že jednou z věcí, které Bůh nesnáší, je když vdaná žena není (svým mužem) milována. Je to zkrátka řád tohoto světa: Bůh miluje člověka a muž miluje svou manželku. A tak jako oběť Ježíše Krista je důkazem Boží lásky k nám lidem, je mužovo obětování se manželce důkazem jeho lásky k ní. A pokud oběť Boží lásky k nám vede k našemu vzkříšení ze smrti a věčnému životu, tak manželská oběť lásky vede k naplněnému manželství, které zůstává živé a neumírá.

Velikonoční svátky tedy nejsou jen příležitostí využít dva volné sváteční dny k výletům a koledování, ale příležitostí objevit a prakticky uchopit jejich smysl ve vlastním životě. Tím si lze vykoledovat něco daleko lepšího, než jen malované vajíčko.

Stanislav Lorenc, duchovní Křesťanského společenství K. Šenov