Opakovaně bývá z cylindru vytahována představa, že by „od reality odtržené“ skupinky občanů v pohraničí (dejme tomu tam) vůbec neměly mít právo volit. Právo na volební hlas.

„Vy volové, vždyť vy nejste v obraze. Ty bejku ze Šluknova, laskavě nám nemrvte průměr, jo?“

Což je samozřejmě nedemokratická věta a já bych strašně rád viděl tu chladnou šupléru, kterou by antidemokrat změřil, nakolik je dotyčný Poustka mimo rám. Protože třeba není!

Každý plnoletý má právo volit. Ale i tak si myslím své. Protože správný volič má být podle mého názoru především sebevědomý. Ne hned jako James Bond, ale… Ale měl by si být vědom sám sebe, a to tak, že ne pouze stopově. Příklad? Někdy vzpomínám na Jirku Lukáška.

Naposled jsem ho přitom viděl na vysoké a věřím, že dnes někde mapuje východní Čechy anebo Moravu a možná má vlastní geodetickou firmu. Jenže naše cesty se rozdělily; takže už jen vím, že jsme oba byli jednou v srpnu na té samé vysokoškolské praxi – v Jeseníkách. Bylo tam krásně, ale já tehdy vnímal Lukáškovo pozoruhodné sebevědomí jako něco již přes čáru.

Představte si sami situaci. Jakási velká, dlouhá salaš a dlouhý stůl uvnitř a večer plný piva, smíchu i z plna hrdla zpívaných písní; i když se před tím přes den plnily úkoly, které si vymyslela ona vysoká škola. Jsou ale zapomenuty, je třeba odreagování a studenti sedí pospolu i s několika málo kantory. Jirka Lukášek jako obvykle dominuje. Proč by taky ne! Asi zažil podobných pijatik u nich doma na Hané větší počet. Ale teď drží index a říká mi: „Ještě chvíli - a uvidíš, že mi Jandourek ten zápočet dá. Už ho mám skoro zpracovanýho.“

Jenže já vnímám skoro střízlivě (i po mnoha pivech) a neřekl bych, že to profesor Jandourek nemá pod kontrolou; ba naopak. Pedagog taky pije, ale dobře se i baví tím, že se Jirka chystá k němu opět přilézt. Nakonec mu zápočet nejspíš napíše, ale kdyby ho chtěl poté vyhodit u závěrečné zkoušky, tak ho stejně vyhodí. Hospoda nehospodař. Pijatika nepijatika! Jeseníky Nejeseníky! A co se řekne v omámení, nemělo by platiti po vystřízlivění. Nebo ne stoprocentně, a někdy vůbec.

Ještě k tomu sebevědomí, i když jsem jméno a příjmení Jiřího Lukáška pro jistotu změnil. Jak se ona sebejistota projevovala obecně a mimo salaš? Nastíním. První příklad. Jiří konverzuje kdesi v přízemí vysoké budovy ČVUT v Dejvicích, ale zaujal jsem ho reakcí a vzápětí historkou. Vidím ho jako včera. Naklonil se, hleděl mi střízlivý do tváře. Zasmál se - a ledabyle prohodil: „Ták! Vidíš. Člověče. Ty už jsi skoro tak dobrej jako já.“

Stejnou sentenci opakoval rád a nebál se ji dát do placu i mezi děvčaty. Umíte si to přesně představit? Ono se totiž musí vyslovovat ležérně, nonšalantně a jen tak v toku ostatní řeči, takže i mimochodně. Asi následovně: „Jéžiš, zlatá Terezo, ty… už budeš pomalu tak dobrá jako já.“ A takový byl.

Tak jsem si ho chtě nechtě zamiloval, i když to jistě trochu myslel i žertem; ale právě proto, a někdy váhám, zda nemohl být za ostentativním sebevědomím i menší komplex. Ale to Jiřímu křivdím. Asi nebyl. Dodnes to nejspíš bude sebevědomý optimista a taky člověk, který volí.

Byl ovšem i první, u koho jsem se potkal s tím, že o sobě někdo chladnokrevně mluví v třetí osobě. Mě to okouzlilo, určitě ale i šokovalo. To mi bylo dvacet a opět si představte onu situaci sebevědomě a sami. Přicházím. Baví se tu veselá společnost, nicméně Jiří právě přišel odjinud, z jiné společnosti… a my se Jirky ptáme, jaký ten večírek byl. Řekl:

„Fájn. Pohoda. Supr atmosféra. Ta kapela šlapala, Jirka vyprávěl a…“

Přerušil jsem ho: „Počkej, jakej Jirka?“

Rozhlédl se rychle po mně i po všech přítomných holkách: „Přece já.“

Na to jsem nikdy nezapomněl. A umínil jsem si, že ten „trik sebevědomých“ (sebevědomých možná až moc) taky příležitostně použiju. Ale nikdy jsem to neudělal. Nějak jsem nemohl. Tělo to nezvládlo. Hlava to neuměla. Přes to nejel vlak. Teď budu přehánět, ale abyste o sobě ležérně hovořili ve třetí osobě, s tím se leda musíte narodit.

Sebevědomí mi nicméně nechybí, mj. jsem byl u voleb a jistě, já nejsem Jirka Lukášek z Hané, ale méně okatě se ono vědomí sebe projevuje, řekl bych.

Například sbírám knihy a kamarád Josef taky, a jak stárneme, povídají nám jednou naše polovičky: „Vždyť to stejně nepřečtete.“ Uvědomil jsem si, že je to možná krutá pravda, ale Josef námitku soudu dam smetl se stolu jako obal žvejdy. Řekl: „Ale dámy, vy nerozumíte. My to nečteme.“ „A co tedy?“ „My to studujeme.“ Což bylo víc. Od té doby jeho reakci příležitostně využívám - když už nemám sebevědomí Jirky Lukáška, abych o sobě hovořil v třetí osobě, abych opíjel vlastního profesora, abych byl vždy tak báječně, i když jen o píď lepší než lidi v kruhu okolo… Používám onen slogan, když mě přistihnou, že nějakou knížkou až podezřele rychle listuji, a s úsměvem říkávám: „To je, člověče, vidět, že ty nejsi jeden z nás. To čteš do posledního písmenka i volební lístek? Proč ulpívat na detailech? Ze mě… Z nás si ber příklad, ty býku.“

„Příklad? A jaký, který, čí?“

„My to študujeme. My nečteme. I tobě ale salut! Vždyť ty jsi už skoro tak dobrej jako já.“