Křesťané v Rabštejně nad Střelou byli od 14. století pohřbíváni na hřbitově kolem kostela sv. Matouše v blízkosti šlechtického sídla. Dnes je toto místo zarostlé stromy, zachoval se pouze náhrobní kámen manželky rabštejnského hejtmana Anny Zuzany Schneiderové z roku 1695, ozdobený málo povzbudivě lebkou, andílčí hlavou a přesýpacími hodinami.

Společně s prostými obyvateli tu mezi kořeny stromů odpočívá i urozený pán Jáchym Libštejnský z Kolovrat, kterému bylo po bitvě na Bílé hoře panství zkonfiskováno. Když tu pak roku 1635 zemřel v bídě, katolický farář několik měsíců odmítal zatvrzelého jinověrce pohřbít. Nad hnijícím nebožtíkem se slitoval až farář z Manětína.

Délku života určil osud každému jinak. Na Štědrý den roku 1657 zemřel v Rabštejně Wencel Kantner ve věku 115 let, roku 1683 zase zahynulo na cestě dítě, které svým povozem neúmyslně přejel H.G. Mülling. Aby usmířil Boha, nechal Mülling postavit u místa nehody železný kříž v kulatém kameni.

Na starém hřbitově se pohřbívalo i poté, kdy byl zchátralý kostel sv. Matouše roku 1778 odsvěcen a opatrně zbourán. Farním kostelem se pak stal vedlejší klášterní kostel P. Marie Sedmibolestné po zrušení kláštera Josefem II.

Neveselé sousedství hřbitova a zámku doposud vrchnosti nevadilo. Teprve roku 1844 hrabata Lažanští rozhodli, že bude hřbitov zrušen a přemístěn do zahrady ve svahu pod farou na okraji městečka. Do rohu byla umístěna úhledná márnice. V říjnu roku 1846 pak tu byl jako první pochován dlouholetý starosta Mülling, který si za živa sám vybral místo, kde chce ležet.

Brzy ho následoval učitelský pomocník Misoph. V červnu roku 1848 (když Windischgrätz bombardoval Prahu) se utopil při koupání ve Střele poblíž již zaniklé chmelnice. Jezdím do Rabštejna od roku 1953 a řečiště od pramene k ústí mám prozkoumané dobře. Kromě žlutické přehradní nádrže a vody nad některými jezy se Střela dá přebrodit všude, jediná pořádná hloubka se nalézá pod levým obloukem rabštejnského mostu. Učitelský pomocník utonul smolně v úzké hlubině při protilehlých skalách, která není delší než tři metry. Další utopenci v Rabštejně kupodivu následovali.

Lidé tu umírali sešlostí věkem nebo nemocemi, výjimky městečko vzrušovaly. Roku 1872 zahynul při rozšiřování silnice za mostem vysloužilý voják Hüner, který se vyznal v trhavinách. Když navlhlá šňůra selhala, šel se na ni podívat – a vtom došlo k výbuchu. Cedulka s vyobrazením celé nehody dlouho visela na vedlejším stromě.

Roku 1874 zkoušeli členové hudebního souboru pod vedením učitele Wirtha na slavnost sv. Cecilie a laskavá hraběnka Marie jim poslala ze zámku sud piva. Obuvník Fischer to s pitím asi přehnal, protože pak při cestě domů ztratil orientaci a zabil se pádem z třímetrové zdi u kostelních schodů.

Počet nešťastníků rozmnožují sebevrazi. Roku 1862 se na Sylvestra zastřelil hostinský Löhrl, roku 1878 pak skončil se svým životem švec Pech, a to utonutím. Za jeho činem lze tušit velkou rodinnou tragédii, protože ve stejné době se utopila také jeho osmiletá dcera Ernestina. Dobrovolně se roku 1905 utopil i pekařský učeň Maier, rok po něm se pokrývač Kheil oběsil.

Nejrychleji se hřbitov zaplňoval po prohrané válce roku 1866, kdy v Rabštejně propukla cholera. Zavlekli ji sem vítězní Prušáci zde ubytovaní. Několik dní se tu pohřbívaly tři mrtvoly denně, zemřel tehdy ovčácký mistr Dlouhý, ponocný Kheil a další.

Spočinutí na rabštejnském hřbitově bylo znemožněno třinácti zdejším mužům, kteří se nevrátili z bojišť první světové války. „Ohněte koleno v hluboké úctě před hrdinstvím, věrností a smrtí!“ vybízí kolemjdoucí německý nápis na pomníku padlým.

Také za druhé světové války někteří odvedení rabštejnští muži zahynuli daleko od svého rodného města. V něm se umíralo normálně, chmurná nálada při pohřbech se zvětšovala sílícími obavami, co bude dál. Ještě začátkem května roku 1945 však němečtí četníci a esesáci stříleli u řeky uprchlé vězně, kteří si svůj hrob museli sami vykopat. Když pak do města vtáhli Rusové s koňskými povozy, jednou z prvních povinností pokořených Němců bylo popravené vyhrabat a pochovat je na hřbitově.

V říjnu roku 1946 museli němečtí obyvatelé své domovy navždy opustit, zůstat mohlo pár jednotlivců ze smíšených manželství a samozřejmě – nebožtíci. Jejich hroby začaly chátrat a celý hřbitov byl od té doby většinou hodně zarostlý trávou. Pro mě byl vždy nejpozoruhodnější hrob s jednoduchým křížem a cedulkou „Familie Knedlik“.

Stálých obyvatel bylo v Rabštejně po válce tak nepatrně, že pohřeb zde byl velmi vzácnou událostí. Zpočátku o to lidi ani nestáli – „lehnout si mezi Němce“. Postupně si ale dali říct. Jeden pohřeb se změnil ve zmatek, protože potrhlá farářova kuchařka ulomila větev a snažila se hučící včelí roj rozehnat. Hrobnické práce tu vykonával cestář pan Brunát, který si často rád přihnul. Upravené české hroby zde hodně kontrastují se zpustlými hroby německými. V poslední době jsou tu v urnách ukládáni i „chalupáři“, protože je to opravdu velmi hezké místo.

Další rabštejnský hřbitov je židovský, leží hluboko pod hřbitovem křesťanským. Byl založen roku 1654 a pohřební bratrstvo sem přiváželo zemřelé souvěrce z města i z širokého okolí. V posledních desetiletích byl hřbitov ponechán sám sobě. Dokonale zarostl trávou a křovím, na nakloněných náhrobcích se vyhřívaly ještěrky, někdy i zmije zasyčela. Nyní je o hřbitov pečováno, s pokládáním oblázků na náhrobky to ale návštěvníci dost přehánějí.

Když se pomine Šibeniční vrch, kde byli popravení zahrabáváni (poslední poprava se tu konala roku 1750), zbývá jako poslední pohřební místo v Rabštejně už jen klášterní hrobka pod kostelem. Byli tam ukládáni řeholníci řádu servitů. Rod Lažanských měl svou rodovou hrobku v Chýších, ale hrabě Jan Karel si svůj Rabštejn tak zamiloval, že se z něj nechtěl hnout ani po své smrti roku 1878. Ignoroval názory příbuzných a rozkázal manželce, aby ho po zesnutí umístila do klášterní hrobky. Hraběnka Marie poslechla a ještě mu tam později přidala své sestry. Tak tam leželi spolu – šlechta v cínových, řeholníci v dřevěných.

Věčný klid jim však dopřán nebyl, v 50. letech byla hrobka volně přístupná dírou ve zdi. Mezi zdevastované kosti a rakve vlezla z hlouposti i naše dětská tlupa, za tmy jsme pak v hrobce jednotlivě lovili bobříky odvahy.