16.8.2022 | Svátek má Jáchym


PRÁVO: Zakažme odposlechy!

27.2.2006

Odposlech jako důkaz v soudním řízení je něco jako mučení v inkvizičním procesu, a to bez přehánění. Důkaz je zde získáván proti vůli toho, koho usvědčuje, a prostředky mírně řečeno nemravnými. Mlátit lidi a poslouchat cizí hovory je neslušné a v rozporu s morálkou, tedy s právem. Mučením získávala středověká inkvizice důkazy o neměřitelném porušení práva-morálky, o kacířství či spojení s ďáblem. Protože selhávaly exaktní měřitelné právní pomůcky ve formě listin či hodnověrných svědectví, s bojem za očistu (proti páchání trestných činů) nastoupila ke slovu žhavá ocel, aby ukojila touhu naháněčů ďábla po odplatě a moci, padni komu padni. Až teprve zásahy do vlastních řad a peklo mučení starých inkvizitorů novými, ale hlavně naprosté ochromení společnosti utnuly hlavu inkvizice a jejího hlavního nástroje mučení.
Dnes budu zatracován za to, že nejásám nad tím, že odposlechy odhalují propojení skupiny Větrovec a Berka s justicí, a nad očistnou sílou zveřejnění jejich obsahů. Spíš v hrůze zírám na dav, který jásá při odhalení toho, že ten starý dobrý kněz z naší fary je seslancem ďábla, což přiznal na mučidlech.
Pár kritických hlasů politologů a komentátorů už dlouho upozorňuje, že odposlech se stal v kauze Berka, a nejen v ní, politickým nástrojem. Prach dávno padl na kritiku ze strany několika právníků, že odposlechy jsou drogou neschopného represivního aparátu a chabým důkazem, jehož užívání u nás přesahuje míru v civilizovaném světě obvyklou.

Pohodlné poslouchání

Neschopnost obstarávat důkazy pracnou, ale klasickou cestou, která odpovídá zkušenostem justičních systémů civilizovaných zemí, vede k pohodlnému poslouchání cizích hovorů. Dnes už je jen slabou výmluvou, že odposlechy povoluje soudce. Jaký je problém mít na takového soudce nahrávku rozhovoru s jeho milenkou?
Všichni soudci z Městského soudu v Praze jsou vyřazeni z rozhodování o trestních věcech s odposlechy - co my víme, třeba jim předseda soudu Sváček nadával, že jim na stole leží kauza indiferentního Nováka příliš dlouho, slovy: „Marie, ten Novák, co s tím děláš, to je strašný, ať to zmizí do měsíce.“ Nahranou část záznamu nám za měsíc pustí televize, a co bude komu do toho, že Marii tyká, protože s ní chodil před dvaceti lety na vysokou, a věc Nováka je banální kapesní krádež, kde se spis měsíc nehnul pro nemoc zapisovatelky.
Civilizované státy proto odposlechy považují za důkaz jen společně s řadou dalších důkazů, získaných nejlépe dříve než odposlechy. A pokud je to možné, nechtějí žádné odposlechy, a soudy je proto povolují zřídka. Kdo jde s odposlechy před soud, musí se bát, že mu je, jako nemorální, soud zatrhne. Až když se odposlechy berou v potaz jen tam, kde to jinak nejde, teprve se stanou důkazem málo používaným, a tudíž smysluplným.

Kauza Berka jako smutný výsměch

Zpět k mému příměru o inkvizici. Odposlechová mafie je teď u prvních procesů. Odehrávají se mimo jednací síň, je to střelba na dálku, přes média, neviditelné a podlé hry. Komu sakra slouží svinstvo, které leze na povrch jen na některé? A ptám se, jak to, že nikdo není stíhán za zveřejnění odposlechů? Přístup k nim má jen málo lidí, lze to hravě zjistit. Smutným výsměchem je, že v kauze Berka stojí před soudem jen advokát, který při své práci okopíroval výslech svědka (dělal to, co smí a musí) a předal jej podle pokynu klienta (to smí a musí), a tak prý zveřejnil osobní údaje třetí osoby.
Asi žijeme ve světě pánů odposlechů, velkého sluchátkového bratra, který smí vše, a ostatní se mohou jen bát, jak s nimi zatočí. Obávám se, že nezbývá než jediné, zakažme odposlechy.

Autor je advokát