Soudě podle společenského vývoje očekávám, kdy dostanu v kanceláři otázku: „Pane doktore, smím udeřit své dítě?“ Základním právním předpisem je Úmluva o právech dítěte, zejména pak čl. 16 a 19, které stanoví, že žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence, ani nezákonným útokům na svou čest, a zejména pak čl. 19, který poskytuje ochranu dětem, když zakazuje jakékoli tělesné či duševní násilí, urážení nebo zneužívání, včetně sexuálního zneužívání, zanedbávání nebo nedbalé zacházení, trýznění nebo vykořisťování během doby, kdy jsou děti v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.

Tato právní úprava se pak promítá do českého právního řádu, a to konkrétně v ust. § 884 obč. zák., který ve svém odstavci 2 uvádí: „Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Záleží tedy na tom, jak společnost vnímá případný pohlavek nebo plácnutí přes zadek. Jako běžnou součást výchovy, která je společensky přípustná a která neohrožuje zdraví dítěte, naopak mu stanovuje mantinely a vede ho k tomu být řádným člověkem.

V odborné literatuře, kupříkladu ve Velkém komentáři k NOZ od nakladatelství Beck, můžeme najít jisté povzdechnutí nad tím, že česká právní úprava nesleduje evropský trend a rezignuje na zakotvení ustanovení, které vysloveně zakazuje tělesné tresty. I v tomto postoji však relativizuje tím, že v komentáři uvádí, že ani názory psychologů na případné výchovné působení ve formě krátkého tělesného trestu nelze považovat za nevhodné.

Dokonce cituje prof. Matějčka, významného dětského psychologa, který říká: „Nejdůležitějším činitelem v procesu formování osobnosti dítěte zůstává osobnost jeho rodičů. Nezáleží při tom na pedagogických poučkách. Rodiče nejsou kybernetičtí roboti, kteří mechanicky reagují na chování dítěte a vždy správně vyhodnotí adekvátnost odměn a trestů, pohlavků a bonbónů. Život je natolik složitý, že je v odměřování výchovných prostředků vždy potřeba postupovat originálně, tvořivě a hlavně citlivě. A toho jsme schopni jen tehdy, pokud k dítěti máme hluboký vztah. Dobře potrestat může jenom ten, kdo má trestaného opravdu rád.“ Z. Matějček, Po dobrém nebo po zlém, Praha, Portál 1994.

V této souvislosti nelze opomenout ust. § 857 odst. 1 a 2 obč. zák., které stanoví povinnost dítěte dbát svých rodičů, jinými slovy je poslouchat a do doby, dokud se dítě nestane svéprávným, svěřuje rodičům do jejich „pravomoci“ právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak odpovídá jejich rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujícím ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob veřejného pořádku. Dítě je povinno těmto opatřením se podřídit, což též nezapomněl zákonodárce zdůraznit.

Zákonnou oporu pro případný pohlavek rodič nepochybně má a záleží na každé konkrétní situaci. Zákonodárce podle mého názoru i vhodně reagoval tím způsobem, že aniž by zakazoval expressis verbis tělesné tresty, současně ponechal na druhé straně regulaci v rovině trestního práva a přestupkového práva, které nepochybně stanoví jednoznačné limity pro jednání, které je už neslučitelné s přípustným výchovným opatřením.

V poměrech České republiky tedy budu reagovat jednoznačně. Ano, český právní řád vám umožňuje přiměřeným způsobem plácnout dítě v případě, že překročilo všechny meze.

Vše uvážlivě a s mírou. Hlavně nepodléhejme potřebě dělat něco jiného na veřejnosti a něco jiného doma. Nenechte si vládnout od bláznivých idealistů, kteří se nám pokouší cestou médií, které jdou vždy po všem atraktivním, vnutit, že jedno plácnutí dítěte je věc, která by zbořila svět. Dostaneme se pak do situace, že místo toho, abychom vychovávali své děti jako zodpovědné a nebojácné jedince, vychováme armádu mamánků a holek, které nebudou schopny se postarat samy o sebe. Při prvním potkání se světem a s těmi, kdo normy nedodržují, se zhroutí.