I po útoku na ministrův dům víme, že odpor patří ke svobodě. Ale všechno má své hranice

Nějak se nám ty atentáty v poslední době nevedou a mají spíše přídech komiky. Dům ministra obrany Martina Stropnického se stal cílem hned čtyř zápalných lahví. První bezděčná reakce – proboha, proč Stropnický? Být to Babiš, dávalo by to smysl. Událost se stala zprávou dne a jako ilustrace byla zpravidla uvedena ministrova fotografie. Pod fotkou by se hodilo napsat: A na tváři jeho byly patrny stopy upřímného bolu. Mohlo by to tam být, ale nebylo, asi proto, že podobný podpisek by mohl být pod jakoukoli zveřejňovanou fotografií ministra Stropnického.

Není třeba dvojité dávky vtipné kaše k vynalezení tuctu dalších vtípků a hlodů, nebýt toho, že jde o vážnou věc. Čtyři zápalné lahve mohou způsobit těžká poranění i smrt. Před šesti lety neonacisté zapálili domek romské rodiny a tehdy dvouletá holčička Natálka nese dodnes stopy útoku. Tentokrát se nestalo nic vážného, ale teprve vyšetřování ukáže, jaké byly skutečné záměry původce útoku. A ovšem také ukáže, zdali šlo o skutečné zápalné lahve typu Molotovův koktejl.

Těžko si nevzpomenout na jiný případ, přijímaný jako úsměvná komedie. Jde o špuntovkový útok Pavla Vondrouše na prezidenta Václava Klause. Tehdy bylo kolem toho hodně smíchu. Do značné míry právem, naprosto selhala prezidentská ochranka. Sám Klaus sklidil svůj díl posměchu za to, že klasifikoval Vondroušovu provokaci jako atentát. Nicméně s odstupem času je patrné, že měl pravdu, když věc bral vážně, asi jako jeden z hodně mála.

Úzká hranice

Vondroušův útok se bral jako provokace a z útočníka se stala na krátkou dobu celebrita. Založil politickou stranu a když se objevil na mítinku k 17. listopadu, byly toho plné noviny, protože ve stejnou dobu tam někde pobýval i Klaus. Nic se mu nestalo, že prý nezpůsobil žádnou škodu.

Ale on ji způsobil. Zase o krůček posunul jakousi hranici mezi už přípustným a dosud nepřípustným. Prezident republiky je figura, která může být ostřelována airsoftovými kuličkami. Další prezident republiky Miloš Zeman byl už ostřelován vajíčky. Není to česká specialita. Na amerického prezidenta George Bushe hodil botu irácký novinář Muntadar Zajdí. Dostal za to tři roky, pak rok a odkroutil devět měsíců. Ale i on dal příklad a ukázal, že se ledacos dá zkusit, aniž by to původce odskákal zásadním osudovým způsobem.

Obětí skutečně závažného fyzického útoku se z našich politických předáků nestal zatím nikdo. Ale co nebylo, může být. Po střeše sídla vlády skákali aktivisté Greenpeace dokonce už dvakrát, aby prokázali svoji jedinou pravdu. Za každým útokem vážným i komickým stojí vždy nějaká pravda, již je nutno prosadit anebo násilím vnutit. Když v září 1947 dostali v krabicích na doutníky výbušniny ministři Zenkl, Masaryk a Drtina, byla za chystaným atentátem pravda komunistická, realizovaná iniciativními soudruhy z Přerovska. Netrvalo ani půl roku a soudruzi vyhodili do povětří celý demokratický stát.

Protestních akcí všeho druhu není zrovna málo. Bezděky si klademe otázku, kde ta hranice přípustného a nepřípustného vlastně je. Navíc každý ji vnímá nějak jinak. Někomu přijdou protesty ruské skupiny Pussy Riot odsouzeníhodné, někdo jiný naopak pokládá reakci ruských oficiálních míst za neadekvátní. Když aktivisté opětovně skákali po střeše sídla vlády, tehdejší ministr vnitra Pecina navrhoval přísné omezení pohybu v oblasti Klárova. Sklidil kritiku, že se pokouší vrátit Strakovku do podoby koncentráku, jakým byla za minulého režimu.

Co patří k věci a co už ne

Jako vždy, i poslední schůzku skupiny G7 provázely protesty. Média nás ujišťují, že šlo o protesty mírné, protože demonstranti jenom házeli na policisty lahve a stříkali na ně z hasicích přístrojů. Nebyly to ale lahve zápalné a nestřílelo se. Šlo tedy o běžné projevy politického folkloru, který k životu ve svobodné společnosti patří.

Je zřejmé, že nějaké tabu zůstává a zůstat musí. To jsou zbraně. Airsoftová pistole skutečnou zbraní není, třebaže je těžko rozeznatelná od skutečné pistole. Zápalné lahve ale zbraní jsou a jako takové byly mnohokrát použity. Vyšetřování trvá, a proto ani nevíme, jestli nešlo o nedorozumění a o senzaci uměle našlehanou z ničeho nebo skoro ničeho.

Jestliže ale protesty k životu ve svobodné společnosti patří, patří tam i vláda zákona a definované dodržování pořádku. Protestující mají jistě právo upozorňovat na to či ono, co je podle jejich názoru špatně. Ale stát by měl také upozorňovat na to, že určitá pravidla je třeba dodržovat. Z tohoto hlediska bylo systémově nesprávné, že vaječné útoky na prezidenta zůstaly bez trestu a že se z Vondrouše stala populární figura.

Kdo dělá něco nesprávného, nemusí hned být trestán a deptán. Stačilo by důrazně poukázat na to, že jeho počínání je nesprávné. Tak můžeme zabránit tomu, aby ta pomyslná hranice nakonec nezmizela a my se ocitli v kolotoči zvůle.

LN, 10.6.2015