I veřejná cesta oborou zůstává veřejnou cestou

Kdo si myslí, že na politiku lze jen nadávat, nemá pravdu. Ano, nemůže ovlivnit vznik nové vlády ani válku v Sýrii. Ale média nás nezavalují jen těmito depresemi. Upozorňují i na „politiku života“. Třeba MF Dnes, když psala o rozšíření schwarzenberské obory mezi Vltavou a Milevskem. Nevadí samotné rozšíření obory (schválil je stavební úřad). Vadí to, že lesníci Jana Schwarzenberga znemožnili průchod po veřejné cestě touto oborou. Po cestě řádně vyznačené Klubem českých turistů a zanesené v mapách. Toto je politika, kde defétistické nadávání není namístě.

Lesní zákon říká, že každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí. Platí to i pro obory s výjimkou doby odchovu mláďat či lovu. A stavební úřad povolil rozšíření Rukávečské obory právě s podmínkou, že cesta pro turisty zůstane zachována (díky „přelízkám“ přes oplocení). Nezůstala. Městský úřad v Milevsku dal za pravdu turistům s tím, že přelízky se mají vrátit. Krajský úřad v Českých Budějovicích toto rozhodnutí zrušil, ale jeho zdůvodnění není veřejně přístupné.

Nelze tedy dělat právní závěry. Lze jen spekulovat, že kdyby rozhodoval Karel Schwarzenberg, cestu by nechal průchozí – už proto, že zná své pappenheimské a ví, co je rozčílí. Nebo že jeho syn Jan dopustil uzavření cesty i proto, že sám vyrůstal v zemích, kde je ta praxe běžná. Jenže v Česku naráží hned ve více rovinách: nerespektuje zadání stavebního úřadu, lesní zákon ani zdejší zvyklosti.

Abychom nezůstali jen u spekulací. Loni u svého sídla v Podkozí zřídil oplocenou oboru miliardář Petr Kellner, ale do sporů se nedostal. Zřejmě proto, že se dohodl se státní správou, samosprávou i s turisty (podle KČT je obchůzková trasa zajímavější než ta původní).

Z hlediska fungování státu jsou to banality. Ale ovlivňují to, jak lidé stát i politiku vnímají. Z dějepisu si pamatujeme „ohrazování“, anglickou praxi v 16. století, která vytvářela bezzemky. A víme, že časem vedla k povstání.

LN, 15.3.2018