Po mém soudu ano. Táhne se mezi nimi hraniční čára, to je pravda, ale… Třeba sochař kladivem a dlátem pracuje jistě fyzicky, ale…

Přejděme však ke konkrétnímu tématu článku Petrušky Šustrové. Co myslíte? Když někdo neoprávněně použije výsledek jakékoli práce (a v našem případě jak práce fyzické, tak i duševní, neboť jde o obrázky), není to snad krádež jako každá jiná?

Je. Přesto k tomu dnes dochází a Revolver Revue tedy není výjimkou.

Uplynulo více než dvacet let od převratu, před nímž bývala, pravda, opěvována hlavně práce fyzická. Tu duševní – možná od té doby - mnoho lidí ani za „práci“ nepovažuje. Anebo se mýlím? Anebo jde prostě a spíše o to, že se v této zemi kradlo a krade už tolik dlouhých desetiletí, že nám to připadá jaksi normální? Nevím. Ale jedno je jisté. Ve všech civilizovaných zemích jest na výsledek duševní činnosti (a zde navíc opravdu fyzické) pohlíženo jako na kterékoliv jiné vlastnictví. Ano, vlastnictví, a ne tedy stejně, jako by si někdo beze slova beze "vypůjčil" vaše auto, když potřeboval jet na dovolenou. Nepříjemná toť představa, nicméně...

Když se - před časem - soudil Zdeněk Svěrák s jistým obchodním řetězcem, který použil část textu jedné z jeho písniček v reklamě, moc jsem mu držela palce. A když vysoudil dvě stě tisíc, měla jsem radost. Nevím, pravda, kolik by vysoudil v USA, ale není to důležité, protože jde o princip a právo. Důvod, proč píšu tuhle úvahu, je však jiný a méně hmotný, i když pro někoho možná méně důležitý, anžto dobrá pověst se nedá zvážit ani změřit, stejně jako pravda. Jsou to slova, ale nemyslím, že lze se slovy libovolně nakládat. Svěží a zajímavá kniha Háro skrývá, pravda, smutné překvapení. Jaké?

Většina českých karikaturistů v ní je obviněna ze spolupráce s totalitní státní mocí, protože jí pomáhala pronásledovat a ostouzet dlouhovlasé muže. Nejen dvojice Neprakta a Švandrlík se jim vysmívala! I Vladimír Hlavín, dočítáme se, Dušan Motyčka, Evžen Seyček, Bohumil Ceplecha, Alena Dostálová, Marie Plotěná, Honza Vyčítal, Adolf Born a dokonce i Oldřich Jelínek. A jak už řečeno, byl tedy za služebníka režimu označen i Miloslav Švandrlík. Ano, TEN, který jinak soudruhy popudil Černými barony, ten, jehož knihy se - až na malé výjimky - začaly znovu vydávat teprve po roce 1990.

Napsala jsem Revolver Revue, která vydala Háro, a snažila se vše vysvětlit podobně jako tady. Očekávala odezvu. A očekávala, že si lépe ověří informace a udělají, co by měl či mohl udělat každý slušný člověk, který někoho nepravdivě a nespravedlivě obviní. Nestalo se.

Asi jsem měla příliš idealizované představy? Jistěže! Do knihy investovali peníze a jakékoli komplikace proto nejsou na místě. Asi. Nevím. A také nemám ponětí, co si počít s argumentem, že Dikobraz přece byl jen komunistický časopis, takže všichni výtvarníci v něm uveřejňující své kresby museli s režimem zákonitě souhlasit.

Obvinil ale snad někdo z kolaborace s totalitní státní mocí třeba lékaře, který pracoval v čistě komunistické nemocnici? Učitele v komunistické škole? Prodavačku v komunistickém obchodě. Havla, který koulel sudy v komunistickém pivovaru?

Ano, poslední příklad je záměrně přehnaný a provokuji, ale copak v kapitalistické cizině si karikaturisté z vlasatých mládenců legraci nedělali?

Ale dělali! A vím to. Ví to mnozí. Karikatur hnutí hippies jsou stovky a možná tisíce a hlavně ze zemí anglosaských. Z USA. A přečasto jsou mnohem ostřejší, než ty uveřejněné v Háru.

Karikaturisté už jsou totiž takoví. Kreslí vše kolem sebe, ze všeho si tropí žerty, a tak taky z květinových dětí. Ano, za totality u nás existovala politická satira a Dikobraz jí byl plný už v době, kdy v něm pracoval jako šéfredaktor Pavel Kohout. Později obsadila tato satira hlavně první dvě stránky a… my je přeskakovali. Ústupek byl nutný: časopis s politickou satirou amerických imperialistů od strany jedna do té poslední by asi nikdo nekupoval.

Z politicky skutečně angažovaných a výborně placených karikaturistů se však v Háru kupodivu objevili jen soudruh Pop a dvojice BaPe. Mezi nimi a Švandrlíkem a Nepraktou ovšem vždycky vedla tlustá dělicí čára.

Zní to všechno taky trochu jako vtip, ale není to vtip. Kniha Háro se totiž používá jako didaktická pomůcka pro střední školy. Očekávala jsem, že nepravdy z učebnic po převratu zmizí. Odejdou s odchodem totalitní státní moci. Ale jak se zdá, není to tak samozřejmé.

Zajímá vás, jak na absurdní situaci zareagoval Jiří Winter-Neprakta, kterému ztrpčovali život už fašisté a pak i komunisté? Inu, toužebně si povzdechl: „Škoda, že se toho nedožil Míla Švandrlík. Ten by o tom - určitě - napsal další knihu...“

Kdo ví. Ale každému, koho zajímají poměry v socialistickém Dikobrazu (a nejen v něm) doporučuji k přečtení především právě knihu Miloslava Švandrlíka Ještě máme, co jsme chtěli. I svým dětem jsem ji doporučila jako studijní literaturu a Švandrlík tu popisuje období budování socialismu velmi vtipně a nezkresleně a včetně skutečných jmen osob. A dozvíte se například i to, proč takový Vladimír Jiránek nepublikoval své vtipy v Dikobrazu, ale v Mladém světě… Nu, a kdo má stále pocit, že tu obhajuji "staré struktury" a dobu totality, ten se může o mých politických názorech přesvědčit i tak, že si mé jméno najde mezi signatáři petice Několik vět.

manželka Jiřího Wintera-Neprakty