Dovolte mi dnes vyprávět příběh, jehož jsem se stal nechtěným účastníkem. Přesto si myslím, že to není příběh vyloženě osobní. Posuďte sami. Před čtyřmi lety, zjara 2003, odvolal předseda vlády Špidla na návrh Poslanecké sněmovny členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (byl jsem jedním z nich).

Dávalo se nám za vinu, že stát prohrál arbitráž s Ronaldem Lauderem o televizi Nova a následkem toho musí zaplatit miliardářovi dalších 10 miliard. Nikdo z politiků, kteří velmi plamenně vypočítávali naše viny, neřekl to jediné podstatné: jak jsme se měli postarat, aby stát v té arbitráži vyhrál: Odebrat televizi Nova licenci? Zabít Vladimíra Železného, jehož rozchod s Lauderem byl příčinou sporu? Ne, nic takového jsme ani z hlediska zákona, ani z hlediska zdravého rozumu dělat nemohli – a nesměli.

To spíš stát měl tehdy najmout lepší právníky, kteří by v oné arbitráži neprohráli jak sedláci u Chlumce. Nestalo se, a tak se hledal viník. Našel se ve vysílací radě, která byla na ráně a bylo možné jejím odvoláním demonstrovat před národem, že se politici od celé věci distancují. Proto to odvolání bylo politické, nemělo věcný důvod, a dokonce ani formální správnost, protože při něm došlo k porušení zákona – ze strany premiéra a poslanců. A to byly také důvody, proč soud s definitivní platností v minulých dnech rozhodl, že to odvolání bylo neplatné. Oni na to přišli mimochodem už před dvěma lety sami poslanci: jejich komise došla k závěru, že naše Rada neměla sebemenší možnost kauze Nova zabránit a nijak zájmy země nepoškodila. Jenomže poslanci své rozhodnutí měnit nemohou a ani nechtějí. Opět se jen vyvlekli ze zodpovědnosti.

Na celém tom příběhu je nejzajímavější chování médií. Zatímco při odvolávání Rady pro vysílání byly té kauzy plné noviny i televize, členům Rady byly dávány psí hlavy a vytvářel se dojem, že konečně byla rozprášena zločinecká organizace, dnes, po opačném – a hlavně konečném rozhodnutí soudu, média ani necekla. Ani jediné noviny, jediné rádio nebo jediná televize nepřišly s analýzou případu, s vysvětlením, s očištěním jmen lidí, kterým soud dal za pravdu. Natož s nějakou omluvou. To bychom čekali moc. Tak se ptám: jde o záměr, nějakou skrytou politiku novinářů a jejich šéfů, nebo jen o zanedbání povinnosti po pravdě a nestranně informovat veřejnost? Ani jedno ani druhé nesvědčí o ničem dobrém.

Metro, 11.6.2007