Je celkem logické, že v zemi, kde se více než čtyřicet let ignorovala vlastnická práva ve zcela mimořádném rozsahu, je téma vyvlastňování hodně citlivé. Je však nepochybné, že lidská společnost se bez určitých zásahů do vlastnických práv neobejde. Státní moc tak činila vždycky, někdy s menší a někdy s větší zvůlí.
V Česku byla po pádu komunistického režimu z pochopitelných důvodů nastavena hodně silná ochrana vlastnických práv, jako ten opravdu bazální základ demokracie a tržní ekonomiky.
Leč jako ve spoustě dalších případů byla i zde dobrými úmysly dlážděna cesta do pekel. Stát a jeho daňoví poplatníci se stali dojnou krávou pro silnou a vlivnou skupinu majetkových spekulantů s pevnými a intenzivními vazbami na státní i komunální aparát. A to, o co se pokouší nyní vláda premiéra Nečase, je zcela mimořádně závažným krokem v boji proti korupci a klientelismu. Možná dokonce o mnoho významnějším než řada mediálně vděčnějších zákonů týkajících se stejného tématu. Systém, v němž stát udělal z pole s vojtěškou v hodnotě pěti korun za metr čtvereční stavební pozemek pro dálnici v ceně i několika tisíc korun za úplně stejný metr, a pak ho za ty tisíce kupoval, zde vygeneroval řadu mnohonásobných milionářů z řad vysokých státních úředníků, skrytých často za bílými koňmi či za advokáty a zvláštními podnikateli. Stačilo k tomu jediné - vědět, že zrovna tenhle pozemek bude mít za rok či dva zcela jinou cenu, než má nyní a než tuší skutečný vlastník. Nešlo vlastně o vyvlastňování majitelů pozemků za poctivou náhradu, ale o vyvlastňování daňových poplatníků úzkou partičkou informovaných státních úředníků a soukromých investorů spekulujících s pozemky.
Tato ve světě velmi ojedinělá praxe je jedním z hlavních důvodů vysokých cen našich dálnic. Evidentně výrazně podstatnější než jistě odsouzeníhodné cinknuté tendry na dodavatelské firmy.
Skutečnost, že je souběžně přijímáno i roky prosazované pravidlo, že nejdříve se vyvlastní a pak se vede teprve diskuse o výši náhrady vlastníkovi, je jistě důležitým, ale až druhotným efektem. Ten má samozřejmě také své ekonomické přínosy, protože prodlužování doby výstavby znamená nevyhnutelně její prodražování.
Samozřejmě vždy a v každém případě je nutné vést diskusi o tom, co je veřejným zájmem, a co nikoli. Co je ještě důvodem pro zásah do ústavou garantovaných vlastnických práv, a co už je netolerovatelnou zvůlí moci. Jistě není veřejným zájmem před lety prosazované vyvlastňování pozemků pro výstavbu průmyslových zón, kde stavěli zahraniční firmy za podpory českých daňových poplatníků lisovny plastů či výrobny kabelových svazků.
Možná to bude plynovod zabezpečující energetickou bezpečnost státu, ale už těžko rozvod sítí kabelové televize. Jistě bude diskuse o tom vyvlastňování pozemků, pod nimiž se nachází ložisko nerostu, které je vždy a všude vlastněné státem. To však musí vyjasnit až praxe a soudy včetně toho Ústavního při uplatňování zákona.
Částečná nejasnost toho, co je ve veřejném zájmu, se nesmí stát záminkou, jak torpédovat naprosto zásadní zásah proti drancování veřejných peněz při nečestných finančních spekulacích s předem jasným výsledkem. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak projednávání zákona bude narážet na zájmy mocné pozemkové lobby ve všech politických stranách a jak a proč budou hlasovat jednotliví poslanci. V tomto případě jde skutečně o hodně miliard a pozornost daňových poplatníků je zde zcela na místě.

MfD, 30.3.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO