Česká veřejnost byla nedávno velmi vzrušena případem Marcely Krajníkové a jejích dětí, které odvezla z Argentiny a tamní soudy nařídily, aby je vrátila zpět. Tento příběh, ovšem značně předžvýkaný a mediálně upravený, byl vysílán v pořadu Reportéři ČT.

Obraz skutečnosti byl upraven tak, aby nebylo pochyb, že otec, který děti vyžádal, je padouch a český stát, který mu v tom pomohl, je padouch také a celkově je třeba neco dělat, aby se takové bezpráví nedělo.

Tento příběh vyvolal mnoho emocionálně laděných ohlasů, což se ostatně dalo čekat. Nikdo vsak nepíše podstatné – o co ve věci šlo.

Šlo především o dvě základní práva, která jsou zakotvena v listině práv a svobod, a to:

1. Každý má právo na spravedlivý proces
2. Nikdo nesmí být omezen z důvodů pohlaví

Jak to vypadá v našem konktrétním případě?
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že má svůj příslušný soud. Já bydlím v Chrudimi a můj příslušný soud, na kterém se budu dovolávat ochrany svých práv je Okresní soud Chrudim. Děti paní Krajníkové bydlely v Buenos Aires a jejich soudce byl v Buenos Aires. Matka děti odvezla z Argentiny a otec bránil jejich právo na oba rodiče (viz Úmluva o právech dítěte, čl. 7) u jejich soudu v Buenos Aires.

Jejich příslušný soud se sešel, ustanovil opatrovníka – pravděpodobně úředníka jako u nás v ČR OSPOD (Oddělení sociálně právní ochrany dětí) - a ten obeslal matku na poslední známé bydliště v Buenos Aires. Ona se nedostavila, takže ji vyvěsil na úřední desku příslušněho soudu v Buenos Aires. Není podiv, že takto obeslaná se matka jednání nezúčastnila. Soud měl potom k jednání jasné a pochopitelné stanovisko otce, a tak nebylo divu, že rozhodl tak, jak rozhodl. Děti se musí vrátit zpět do Argentiny! Rozsudek nebyl napadnut v odvolací lhůtě – asi nějakých 15 dní – a tak se stal pravomocně vykonavatelným. A tento rozsudek doručily argentinské úřady do ČR. Česká republika nemůže, ať si o tom myslí cokoliv, měnit rozsudky států, se kterými uzavřela mezinárodní úmluvy, hlavně úmluvu o ochraně dětí. Proto byl rozsudek plně vykonán.

K naší smůle Reportéři ČT předvedli srdceryvnou scénu, aniž by sdělili podstatné – základní vlastností práva je jeho predikce.

Pokusil jsem si představit situaci opačnou – paní Krajníková si vezme Roque Fiordalise z Buenos Aires a pokojně žijí v ČR. Jednoho dne Roque Fiordalis zjistí, že paní Krajníková už není, co bývala, a sebere se i s dětmi a odjede do Buenos Aires. Myslíte, že by Reportéři ČT předváděli stejně srdceryvnou scénu, jak policie odváží děti, které neumí slovo česky z Buenos Aires domů k paní Krajníkové? A přesto jsem neudělal nic jiného, než jen přehodil pohlaví účastniků a oba státy.

Ne, právo nesmí rozlišovat mezi tím, kdo je otec a kdo matka. To by byla diskriminace podle pohlaví.

Nemám nic proti tomu, kdyby bylo v zákonech napsáno: Děti patří matce. Ale to napsáno být nemůže, protože jsme si rovni bez ohledu na pohlaví. Pak tedy nepředstírejme, že právo matky je víc, než právo otce.

A ještě malá douška. Paní Krajníkové tvrdí, že ji manžel bil. Proč se nedovolávala spravedlnosti na příslušném soudě v Buenos Aires? Proč to tvrdí až po třech letech?

Závěrem se poučme z tohoto případu – děti nepatří matce, i když si to matky zhusta myslí. Děti jsou svobodné a jejich práva hájí jejich příslušný soudce. A to i proti jejich matce.