Bránit svobody a práva je správné, ale nemysleme si, že vše, co chceme a hodláme učinit, je naše právo

Někteří národohospodáři a sociologové nám, zatím opatrně, naznačují, že patrně skončila doba hojnosti, charakterizovaná způsobem života „lyžovačka v Itálii a dvakrát za rok k teplému moři“, která stejně nebyla pro každého. A zdá se, že i z jiných důvodů, než je současný koronavir, se budeme muset začít chovat jinak. Snad tedy nastal i čas na zamyšlení se nad otázkou, zda opravdu vše, co jsme mohli, chtěli a dělali, je také naše právo.

Psychoterapeutka Věra Roubalová v rozhovoru pro Orientaci Lidových novin (Laskavost je lék proti strachu, LN 4. 4.) řekla, že můžeme-li se připravit na krizi, kterou dnes prožíváme, pak „jednou z cest je skromný život“. Ale nepatří potom k neskromnému životu také představa, že vše, co si můžeme dovolit, je také naše vynutitelné právo? Není snad dnes příležitost zvážit, co jsou ta skutečná základní lidská práva, která nesmí být v žádných časech a žádným způsobem omezena, máme-li zůstat civilizovaným lidským pokolením, a co jsou spíše jen možnosti, které jsou nám dány v dobrých časech? A kterých se, bude-li to nezbytné, můžeme třeba dočasně zříci? Při vědomí toho, že lidé zde tisíce let přežívají nikoliv proto, že by ctili subjektivní práva jednotlivců, ale jedině proto, že respektovali společná a nezbytná práva všech, celého lidského rodu.

Právo coby nesrozumitelná kabala

V aktuální debatě o „právu“ otce být přítomen u porodu svého dítěte jsem napsal, že to je spíše možnost než za všech okolností vynutitelné právo. Možnost, která jistě přispívá ke kvalitě rodinných vztahů, posiluje otcovství i mateřství, tedy hodnoty, jež jsou pro soužití lidí užitečné, ale které je snad možné se z tak naléhavého důvodu, jakým je v době pandemie ochrana zdraví rodičů, dětí i zdravotního personálu, dočasně vzdát, aniž by byla práva občanů významněji dotčena. Byl jsem konfrontován s celou řadou odlišných názorů, které právě na tomto příkladu odhalily povážlivý stav toho, jak jsou v naší společnosti lidská práva chápána.

Odhlédnu-li od názorů hysterických aktivistek, které se mne snažily přesvědčit, že nikdo dosud nebyl potrestán za to, co se v nemocnicích děje, totiž že se lékaři v porodnicích běžně na rodičkách dopouštějí „porodního násilí“, a proto je přítomnost otce u porodu nutná, neboť jeho úkolem je zde bránit matku a dítě (!!!), byl jsem zde poučen i o právním nedostatku svého pojetí. Takové právo prý „spadá pod ochranu základního práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 listiny nebo čl. 8 úmluvy. Proporcionalita omezení tohoto práva je věc druhá.“

Proporcionalita omezení práva? Nechci se zde pouštět do úvah nad principem proporcionality a nad testy vhodnosti, potřebnosti a poměřování, kterými mají být naše lidská práva, i podle našeho Ústavního soud, podrobována. Ani nad tím, zda se tím naše práva nestávají nesrozumitelnou kabalou, přístupnou jen zasvěceným, v níž se obyčejní lidé nemohou vyznat. Jde mně spíše o to, zda toto přeširoké pojímání lidských práv, z nichž téměř všechna jsou považována za práva základní, nevede při praktickém fungování státu a při efektivní správě věcí veřejných k tomu, že různé části veřejnosti mají občas dojem, že to, co ony považují za své „základní lidské právo“, je jim upíráno. A že tak dochází k diskriminaci a obecnému porušování lidských práv. V debatách o tak marginálním problému, jakým je účast u porodu dítěte, se to projevilo zcela zřetelně. Ale není tomu tak.

Braňme své svobody a svá skutečná práva. Ale nepodléhejme představě, že vše, co chceme a hodláme uskutečnit, je také naším právem, v jehož realizaci nám nesmí být bráněno. Tyto představy jednotlivců mohou soužití lidské společnosti ublížit podstatně více než jakákoliv pandemie…

LN, 7.4.2020