Stále se operuje s vysokým číslem Čechů v exekuci, řeší se dlužníci, kteří naskákali na lep různým splátkovým firmám, exekuční mafie a já nevím, co ještě. Zapomíná se však na druhou stránku exekucí. Majoritním věřitelem v exekučních řízeních je stát, v řadě případů tvoří jeho pohledávky až 50 % vymáhaných prostředků.

Když to sesumarizujeme, jsou reální věřitelé obyčejných dluhů, tedy ti, kterým někdo nezaplatil nájemné, postižení při dopravní nehodě, nebo třeba zaměstnavatelé, kterým zaměstnanec rozbil výrobní prostředek, až na posledním místě.

Když připustím, že nemravný obchod s dluhy je závažný problém, tak si hned kladu otázku koho zajímá, že největším mořitelem je stát a nejvíc na současný stav doplácí obyčejní věřitelé. Klíčový je současně vznik dluhu, státní politika, která neumožňuje žádným způsobem reálně dluhy státu snižovat, ale zejména samotný stav exekuce, který doslova a do písmene dusí dlužníky a jejich ruce. Dusí je tak, aby nepracovali, je zjevně disimulující.

Dlužník se ocitá v pasti, kdy jediným výsledkem zvýšeného úsilí pro vydělávání peněz je maximálně rychlejší umoření jeho dluhu, které je však v nedohlednu. Nikdo si neklade otázku, co udělat pro to, aby dlužníka motivoval víc pracovat. Motivoval systémově v rámci exekuce a favorizoval ho už v jádru systému vymáhání pohledávek. Logicky by dlužník měl mít zájem na tom, aby si víc vydělal, aby zvýšil svoji životní úroveň a splatil dluh. Pokud se nastavený systém nezmění a zůstane v tomto směru meritorním zájmem dlužníka vydělávat akorát tak, aby se vešel do zákonných limitů toho, co mu zůstává v ruce, nemůže se výše umořeného dluhu měnit.

Současně je dlužník stigmatizován posunem do černé ekonomiky a protiprávního jednání, když zvýšenou aktivitu musí realizovat přes příjmy, na které exekutor nedosáhne, což vede k přesvědčení, že jediná cesta, jak se dostat z exekuce, je další porušování práva. Kolo se roztáčí, u věřitelů narůstá pocit roztrpčení nad nemožností vymoci svou pohledávku. A stát v neposlední řadě přichází o možnost získat příjmy z daní dlužníka, který by víc vydělával, víc splácel a víc by odevzdal státu na dani ze svých příjmů.

Řešení tohoto problému je však opomíjeno a ignorováno setrvale a soustavně, a to i organizacemi, které jinak tvrdí, že jim jde o blaho lidí ve věřitelské pasti. Jak najít cestu k tomu, aby se stal tento problém problémem skutečným, veřejně sdíleným, nevím. Armáda ekonomů politických stran je nepochybně schopná vyčíslit ztráty plynoucí z dosavadního systému, jak pro státní rozpočet, tak pro obyčejné věřitele. Chopí se této výzvy někdo, nebo se budou všichni raději držet laciného zvyšování důchodů, či obědů zadarmo?