Úvodem je třeba zdůraznit, že podle poslední v současné době platné mezinárodní klasifikace MKN-10 není homosexualita pojímána jako nemoc či porucha. Rovněž víme, že homosexuální orientace není léčitelná. „Předělat“ homosexuála na heterosexuála je stejně nemožné jako předělat heterosexuálně cítícího člověka na homosexuála. Vlivem intenzivní společenské represe je možné nanejvýš homosexuála přimět k tomu, aby svou orientaci skrýval, případně kamufloval vztahem s osobou opačného pohlaví ve vztahu, jehož stabilita může být sporná. O možném situačním homosexuálním chování heterosexuála (kupř. v rámci homosexuální prostituce za účelem získání prostředků na nákup drogy u jedince drogově závislého) se zmiňuji jen pro úplnost.

Co je normální a co ne, mnohdy není dáno objektivně, může to být i otázka jakéhosi konsenzu.

Názor na homosexualitu prodělal vývoj. V době nacismu se homosexuálové likvidovali v koncentračních táborech, později byla homosexualita – sice mnohem mírněji, nicméně – kriminalizována, u nás ještě v šedesátých letech minulého století. Průběžně byly také – zcela neúspěšné – snahy problém homosexuality medicinalizovat. Až po roce 1990 byla homosexualita po právní stránce postavena na roveň heterosexualitě.

Pomineme-li extrémně odsuzující postoje vůči homosexualitě v islámských zemích, chápeme tedy v současné době homosexualitu jako „odchylku v rámci širší normy“. Toto je, řekněme, odborný názor. I když v laické veřejnosti postupně začínají převažovat spíše liberální postoje vůči homosexualitě, přece jenom přetrvává nemalé procento těch, kteří si s homosexualitou nevědí rady, těch, které její existence znejišťuje, kteří ji – ve své nevědomosti – považují za nemorální až odsouzeníhodnou.

Stručně řečeno ve společnosti stále ještě poněkud byť v malé míře přežívá – a věřím, že dožívá – názor, že homosexualita je něco nenormálního, protože menšinového.

Soudím, že právě tato skutečnost, tento pocit příslušnosti k menšině může vést k tomu, že mají homosexuálové někdy jakousi potřebu se zviditelnit. Domnívám se, že v Česku je tento problém zcela marginální. Naopak naprosto chápu snahu homosexuálů prosadit se v katolicky hrubě netolerantním Polsku. Pokud se sejdou stovky homosexuálů někde v Berlíně a zorganizují průvod ne nepodobný těm dávným, prvomájovým, s tím rozdílem, že tento je mnohem větší, barevnější, nepoměrně veselejší a spontánnější a pro někoho i zábavnější, nelze proti tomu nic namítat. Nijak mne to neohrožuje ani neomezuje.

Připouštím, že jsem se v několika zcela sporadických případech setkal s názorem či postojem, podle něhož byla homosexualita prezentována jako něco „lepšího“ a „ušlechtilejšího“ než ona „přízemní“ a skoro až „nečistá“ heterosexualita. Tyto názory ale působily spíše komicky a vypovídaly ani ne tak o sexuální orientaci, jako osobnosti toho, který takový postoj prosazoval.

Uvědomme si, že sexuální orientace je pouze jednou z kvalit člověka. Kromě sexuální orientace jsme vybaveni nějakým intelektem, dosáhneme nějaké vzdělanosti, jsme vybaveni souborem povahových vlastností, který pak můžeme dohromady nazývat osobností. Nutno zdůraznit, že naše povaha nijak nesouvisí s naší sexuální orientací. Jsou lidé dobří, zlí a všelijací, bez ohledu na to, zda touží po intimitě s osobou stejného či opačného pohlaví.

Troufám si říci, že v tomto komplexu lidství každého z nás je sexuální orientace ta nejméně důležitá.

Přiznejme si, jak často – v běžném životě, tedy mimo ložnici – přijde řeč na naši sexuální orientaci? Sexuální orientace lidí, se kterými se setkávám, mi může být a také je zcela lhostejná. Je to jen a jen jejich věc. Jinými slovy – jak často má pisatelka článku paní Jarmila V. Pospíšilová-Šteflová potřebu prezentovat svoji heterosexualitu?

Přiznám jistou bezradnost, budu-li se zabývat myšlenkou nějakých návrhů, jak by se měli chovat homosexuálové k heterosexuálům a naopak heterosexuálové k homosexuálům.

Nejsem člověk složitý a jako takový se snažím problémy, se kterými se setkávám spíše zjednodušovat, abych je lépe pochopil a snáze se dobral jejich řešení.

Při použití této osvědčené metody docházím k jedinému závěru. Lidé by se měli k sobě chovat slušně a zdvořile bez ohledu na to, jaká sexuální orientace se v jejich nitru skrývá.

Jako celoživotní optimista jsem přesvědčen, že nikoli nepodstatná část lidstva je – opět bez ohledu na sexuální orientaci – slušného a zdvořilého chování schopna.

A na úplný závěr – pokud pisatelka v úvodu svého článku poukazuje na to že, homosexualita brání fyziologickému rozmnožování, dovolil bych si připomenout, že zhruba pouhých pět procent sexuálních aktivit „normálních“ heterosexuálních párů je určeno k reprodukci. Navzdory tomu a navzdory vzrůstající toleranci vůči homosexualitě se nárůst obyvatelstva na zeměkouli stává závažným problémem.

Autor je sexuolog