Esej Jana Urbana Proč demokracie ve Střední Evropě nefunguje jsem si přečetl se zájmem, nikoli však bez hněvu a zaujetí. Jako Středoevropan cítím potřebu, ne-li povinnost se vůči takovým názorům ohradit.

Velmi mne zarazila manipulativnost textu – už jen název povyšuje autorův subjektivní názor na fungování demokracie na objektivní skutečnost. Autor cíleně zamlčuje aspekty, které do své mozaiky nepotřebuje, a naopak zveličuje ty, které se mu hodí. Esej je kritikou střední Evropy za to, že údajně nic nepřinesla, že se nedokázala přizpůsobit Západu, a za to, že pokud se na Západě inspirovala, dělala to špatně. Nemohu se zbavit dojmu, že páně Urbanovým cílem je sdělení, že Středoevropané jsou hloupí, že nikdy nic sami nedokázali, a když se pokoušeli kopírovat, stejně to pokazili...

Střední Evropa je velmi komplikovaně utvářená oblast, avšak zdaleka nejen zde některé dějinné epochy končily ve slepých uličkách. Střední Evropa byla dějištěm mnoha konfliktů, v nichž nezřídka docházelo k poměřování sil jiných mocností a které spoluutvářely novověkou Evropu jako takovou. Habsburská monarchie (a v jejím rámci mnoho středoevropských národů) po staletí nesla hlavní tíhu boje proti osmanským nájezdům (nezřídka podporovaným Francií), na přelomu 18. a 19. století vynaložila nemalé prostředky na boj proti revoluční Francii a Napoleonovi, ve 20. století, jak sám Jan Urban píše, středoevropské společnosti „podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů“. Dlužno podotknout, že tyto ideologie a režimy nebyly zdejší provenience.

Že střední Evropa hrála v dějinách novověku spíše defenzivní roli, je fakt. Co je ale špatného na obraně? Odsuzování snahy se bránit přece legitimizuje agresora! Podle mého názoru je určitá defenzivnost Středoevropanů spíše ctností – neznám případ, kdy ze středoevropského prostředí vzešla myšlenka, ideologie nebo strategie, která by měla za cíl podmanit si ostatní, přizpůsobit je obrazu svému, či je rovnou zničit, nebo jim přinášet domnělé dobro proti jejich vůli. Je snad snaha žít (po svém) a nechat ostatní žít (po jejich) něčím, na co by bylo třeba hledět spatra, s opovržením? Nejrůznější velcí národové, od východu až na západ, často vědí, co je pro ostatní dobré. Středoevropané nikoli – ti obvykle, ať už ze své povahy, nebo pod tíhou okolností, řešili a řeší pouze své vlastní problémy. Koneckonců i já – slovy Jana Urbana – naivně snivý, sebezahleděný Středoevropan, neochotný porovnávat se se světem (ostatně neustálé porovnávání obvykle nečiní lidi šťastnými), nemám potřebu své názory šířit všude jen tak. Dělám to pouze tehdy, když je třeba se bránit.

Skutečnost, že „ve Střední Evropě tedy stále přežívá defenzívní koncept etnického státu“, není výrazem toho, že stát by měl být hodnotou „nadřazenou všemu a především svým vlastním občanům“. Takový koncept je totiž funkčním (a v dnešní době zřejmě jediným) demokratickým prostředkem, který umožňuje občanům těchto států si uchovat svůj způsob života, bezpečí a relativní blahobyt. Nejedná se o „jako-stát“, jak posměšně píše Jan Urban, ale o skutečný stát, který slouží svým občanům, a to na základě výsledků nesporně demokratických volebních procesů. V tomto ohledu tedy demokracie ve střední Evropě velmi dobře funguje.

Mluvit o „iracionalitě středoevropských stále méně uhlazených šovinismů“ je mírně řečeno překvapivé v době, kdy západní elity podkopávají základy své vlastní civilizace. Uvědomuje si Jan Urban, když píše, že „historickou pravdu o minulosti nahradily zpolitizované legendy“, že takový popis skvěle sedí na současné dění na Západě? Uvědomuje si, že iracionalitu je dnes mnohem snazší hledat spíše ve vztahu západních elit k masové nelegální migraci, v jejich vztahu k opatřením, která mají prý přispět k zastavení oteplování klimatu, v boji proti údajnému rasismu, či např. v „dekolonizaci“ vědy, než v politickém životě a uspořádání středoevropských států? Copak nevidí, že ideologie, které chtějí bořit starý svět a na jeho troskách stavět nový, údajně lepší, nevyrůstají mezi Středoevropany? Je snad šovinismem, když Středoevropané trendy, které postupně ničí Západ, doma nechtějí? Není projevem mnohem většího kulturního šovinismu prosazovat vlastní kulturní vzorce jinde, proti vůli místních?

Jan Urban nevidí nebo nechce vidět, že ve střední Evropě demokracie funguje tak, jak má. Pouze lidé zde mají jiné životní zkušenosti, jiné priority a jiné potřeby, než lidé v západní Evropě, a tudíž hlasují jinak. Podle mého názoru není těžké to pochopit. Podmínkou ale je připustit, že lidé v různých částech Evropy mohou být různí, nikoli horší nebo lepší – prostě různí.

Nezbývá než doufat, že dnes, poučeni z předchozích dějinných etap, středoevropští národové vytrvají ve svých postojích, nedají se zastrašit a neopustí svou defenzivní linii – protože jedině tak děti našich dětí střední Evropu uvidí takovou, jakou ji známe i my. Ve 20. století jsme „iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů“ sice podlehli, ale na rozdíl od Západoevropanů nám (snad) tato zkušenost dává předpoklady k tomu, abychom jiným iracionálním fanatismům a ideologiím nepodléhali také ve století následujícím.