Dne 29.6.2006 zveřejnil na Neviditelném psu pan Michal Petřík, poradce prezidenta republiky, zamyšlení nazvané Filmaři skórovali v trapnostech. Důvodem, proč pan Petřík sepsal svou úvahu směřující proti protestům filmařů, je pravděpodobně ta skutečnost, že se na Karlovarském festivalu zahajují jednání o možném způsobu financování české kinematografie. Jiný důvod pro věrně věrné opakování slov pana prezidenta na toto téma mě nenapadá. Nic nového totiž neobsahuje. Je nutné respektovat názor lidí, kteří s podporou kinematografie nesouhlasí, ale tito by neměli své argumenty stavět na překroucených faktech a tímto neférovým způsobem vzbuzovat averzi lidí vůči filmařům, zejména vůči těm "největším zločincům" - filmovým producentům.

Když se mluví o podpoře kinematografie, všichni mají na mysli především celovečerní filmy a mnohé lidi napadne, že se bez nich dokáže obejít. Ale nejde jen o ně. Chceme, aby se naše děti dívaly na krásné pohádky a dětské filmy, plné svěžesti, humoru a originality, chceme, výjimečné animované večerníčky? Chceme, aby po nás zůstaly kvalitní dokumentární filmy, které lidem třeba za 100 let poskytnou zajímavé informace? Vždyť jen díky filmu například víme, jak vypadala Vltava před vybudováním vltavské kaskády. A nejen to, fond také podporuje malá chudá kina i v těch největších zapadákovech a podporuje například rekonstrukci promítací a zvukové techniky. Můžeme si říct, že tvorba pro děti má smysl, a tak teda na ty děti ať stát něco pustí. Jenže dobrá pohádka nevzniká ze vzduchu. Ona ke svému vzniku potřebuje tvůrčí podhoubí - prostředí, které konfrontuje nejrůznější úhly pohledu na filmové dílo, vytváří nápady, hodnoty, dobré filmaře, kteří by měli na FAMU co předávat a také dobré filmové herce, kteří by měli možnost hrát a herecky zrát. Chceme-li tedy krásné pohádky, potřebujeme i tvorbu celovečerních filmů, a to i špatných filmů, protože umění nelze dopředu nalajnovat nějakými přesnými parametry a stává se, že i dobrý záměr nevyjde. Filmová tvorba je jakýsi filmový ekosystém, který krom jiného potřebuje i trošku vláhy, aby v tak malé zemi jako je Česká republika mohl existovat a nikoli živořit.

Je zajímavé, že se pan Petřík pasuje do pozice renomovaného filmového kritika, když si troufá tvrdit, že "slavná éra českého filmu je již v nenávratnu, a svědčí o tom i to, že se žádný český film do hlavní soutěže festivalu v Cannes nedostal již celých 37 let(!)". Zatím jsem se nikde nedočetla, že by se kvalita národní kinematografie hodnotila podle toho, zda její produkt přijme festival v Cannes. Je to skutečně neotřelý názor a taková Mirka Spáčilová nebo Andrej Halada by se tím měli inspirovat a trošku se zastydět, že je to dosud nenapadlo. V tom případě ani neměl vzniknou film Štěstí za podpory Fondu na podporu kinematografie, protože byl vybrán jen na 43. MFF v New Yorku, vyhrál jen hlavní cenu Zlatou mušli na 53. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v San Sebastianu, získal jen hlavní cenu za nejlepší film na 34. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Montrealu a na festivalu v Athénách a zvláštní uznání poroty na 17. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Terstu v Itálii a na festivalu Premiers Plans Angers ve Francii získal posbíral jen několik cen, včetně hlavní ceny. Právě tento film však málem nevznikl kvůli nedostatku peněz, neboť po utahování opasku v České televizi přišel o plánovanou podporu a tehdy Fond vypomohl kromě původně poskytnuté návratné finanční výpomoci ve výši 3,5 milionu korun ještě překlenovací půjčkou ve výši 4 miliony korun, která však musela být do 18 měsíců po premiéře vrácena Fondu zpět. Nebýt tohoto rozhodnutí, film Štěstí by ještě nevznikl.

Myslím, že je demokratickým právem filmařů protestovat proti prezidentskému vetu a následnému hlasování poslanecké sněmovny, která oproti předchozím úspěšným hlasováním, kdy proti hlasovalo jen ODS, najednou veto nedokázala přehlasovat. Filmaři tedy měli právo i na festivalu v Cannes, jak říká pan Petřík, "teatrálně stahovat českou vlajku, ostentativně zavírat a přelepovat stánek a žalovat svým filmovým kolegům na vlastní zemi, jejíž demokraticky zvolené orgány rozhodly jinak, než si zrovna oni přáli". Ovšem neměli právo promrhat tímto finanční podporu, kterou na tento stánek dostali o ministerstva kultury. Každopádně tento protest vzbudil mezi zahraničními filmaři poměrně silný ohlas. Petici na podporu českých filmařů podepsalo přes 450 zástupců filmových asociací, mezinárodních festivalů, producentů, režisérů a mezi filmaři, kteří ji podpořili, jsou například prezident Evropské filmové akademie Wim Wenders, prezidentka Federace evropských filmových režisérů, režisérka a herečka Liv Ullmannová, filmaři Aki Kaurismaki, Agnieszka Hollandová, Márta Mészárosová a Jerzy Stuhr. Agnieszka Hollandová k tomu uvedla, že "Bez koherentního a logického systému financování filmu nemá národní kinematografie šanci existovat a vyvíjet se. Na současný český film jsem velmi hrdá, práci mladých i starších režisérů shledávám originální, silnou a objevnou. A celá existence českého filmu se mi zdá být ohrožena."

Dále bylo podle pana Petříka mimořádně trapné vyhrožování stahováním filmů z dětského filmového festivalu ve Zlíně, a tedy i "újmou na dětech v hledišti festivalu". Neuvedl však, že tak filmaři učinili v prvním záchvatu zklamání ze skutečně nečekaného zničení osmileté práce Pavla Dostála a Vítězslava Jandáka a osmiletých nadějí na zlepšení situace české kinematografie. Po opadnutí emocí většina filmů na tomto festivalu zůstala.

Ovšem nejzajímavější z celého článku pana Petříka je jeho vysvětleni že vlastně ve fondu je peněz dost a na co si vlastně filmaři stěžují. Jak pan Petřík uvedl příjmy fondu "v roce 2003 činily cca 53 milionů Kč, v roce 2004 cca 66 milionů Kč a v roce 2005 cca 83 milionů Kč". Z toho vyvozuje, že "podíváme-li se na oba poslední zaznamenané meziroční přírůstky prostředků v tomto fondu, jde o 24% nárůst mezi léty 2003 a 2004 a 26% mezi rokem loňským a předloňským". Vzhledem k tomu, že dotace ze strany fondu zpravidla nepokryjí ani pětinu výrobních nákladů filmů, přirovnala bych tento argument k situaci, kdy by soud zvýšil v roce 2006 v České republice výživné na dítě ze 100,- Kč na 150,- Kč. Nárůst výživného poskočil o 50% a jak se jistě všichni shodneme, takový nárůst slovy pana Petříka: "vykazuje takovou dynamiku meziročních příjmů, kterou by mu mohl závidět leckterý správce financí v soukromé firmě, který je ovšem nemá zaručené žádným zákonem. Meziroční nárůst příjmů až v řádu desítek procent přece není žádná maličkost!" Já bych si z dovolením k tomuto prohlášení přidala ještě dva vykřičníky. Pan Petřík také cudně opomněl uvést, že část onoho dynamického nárůstu činí přijaté splátky půjček - tedy oněch překlenovacích půjček, o kterých už jsem psala výše u filmu Štěstí.

Skoro se až zdá, že pan Petřík studoval scénáristiku na FAMU, neboť své zamyšlení na závěr vygradoval dramatickým provoláním, které by zasloužilo doprovodit hřmícím filmovým symfonickým orchestrem. Doslova pan Petřík zvolal: "Žádné peníze ale dnes filmařům nikdo nebere. Jen parlament nepřehlasoval prezidentovo veto novely zákona o kinematografickém fondu, který zaváděl předvolební dárek filmovým producentům v podobě nových odvodů, které měly zvýšit zákonem zaručené příjmy jedné skupiny soukromých podnikatelů (filmoví producenti) odebráním části příjmů jiné skupiny soukromých podnikatelů (filmoví distributoři.)." Pravda, provolání je to pěkné, ovšem se míjí se skutečností. Především nešlo o žádný předvolební dárek, neboť se na této novele pracovalo již osm let a nebýt zdržovacích procedur v kulturním výboru Poslanecké sněmovny pod vedením poslankyně Kateřiny Dostalové, mohl být zákon projednán dřív. Však se počítalo s jeho účinností od 1.1.2006 a nebýt těsně před volbami, zákon byl Poslaneckou sněmovou prošel, protože by se politické strany nebály soukromých televizí. Především však tato novela nezaváděla žádné "zaručené příjmy filmových producentů"! Každý si pod dojmem tohoto tvrzení představí, jak se producentům hned po podání žádosti o dotaci sypou do kasy peníze a oni si s tím můžou naložit, jak chtějí. Ovšem drtivá většina dotací z Fondu pro podporu a rozvoj kinematografie je poskytovaná ve formě návratné finanční výpomoci splatné z výnosu filmů. V případě tedy, že se některý z producentů dostane se svým filmem do zisku, musí z tohoto zisku vrátit dotaci fondu a tím podpořit výrobu dalších filmů a současně svůj příjem o tuto dotaci snížit. Navíc podle oné proklínané novely musí příjemce dotace finanční podporu do poslední koruny vyúčtovat a v případě dotace vyšší než jeden milion korun nechat toto vyúčtování ověřit auditorem. Proto není tvrzení pana Petříka, že novela zavádí "zaručené příjmy filmových producentů" pouhý omyl, nýbrž účelová lež.

Poslední výhradou pana Petříka je skutečnost, že by se zdroje fondu měly doplnit o části příjmů skupiny soukromých podnikatelů (filmových distributorů), a to jen proto, že podnikají právě v tomto odvětví. Tato výhrada je oprávněná a diskutabilní. Jenže ony odvody neměly být zadarmo. Prý byla uzavřena jistá gentlemanská dohoda. České televizi se omezila reklama na minimum a zvýšily koncesionářské poplatky. Tím se ostatním soukromým televizím zvýšily příjmy z reklamy a za to měly něco z těchto příjmů dát do fondu. Jenže shozením novely kinematografického zákona se stolu však byla naplněna jenom část této "dohody", a to nikoli ve prospěch fondu a kinematografie. Samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby do fondu přispíval stát, jenže ten se brání zuby nehty. Jak se vyjádřil Pavel Dostál, podařilo se mu při projednávání rozpočtového zákona jednou po ukrutné bitvě získat 5 milionů korun pro fond. Kdyby to nebyla pravda, byl by to dobrý vtip. A při projednávání této novely kulturním výborem poslanecké sněmovny se některý z poslanců zeptal přítomných filmařů: "A komu ty peníze tedy máme vzít, důchodcům nebo zdravotnictví?" Pokud tedy pan Petřík protestuje proti "ožebračování" filmových distributorů, budu mu velmi vděčná, když navrhne jiné funkční řešení, které by bylo "spravedlivé" a mohlo projít poslaneckou sněmovnou.

Cílem filmařů je tvořit dobré filmy a aspoň průměrně se tím uživit, ne si tímto způsobem vydělávat miliony. Nevšimla jsem si, že by Jan Hřebejk, coby jeden z nejúspěšnějších filmových režisérů současnosti, nebo Ondřej Trojan, coby velmi úspěšný filmový producent, žili v milionářských vesničkách a kupovali každý rok nový bourák. Kdyby chtěli miliony, vůbec by se do tak šílené práce, jako je tvorba filmů, nepouštěli a jen by od rána do večera natáčeli reklamy.

autorka je právnička