Karel Hvížďala se ve svém článku 26. 11. rozhovořil o změnách v televizním zpravodajství České televize, které pod novým vedením má trvat 60 minut, přičemž vzpomněl i zpráv veřejnoprávních televizí v Německu. Jenže čtenářům již neprozradil, že i hlavní zprávy ARD, ZDF a zemských veřejnoprávních televizních programů trvají 10 minut včetně znělky, sportu a počasí s několika málo výjimkami jako Bayerischer Rundfunk (BR3), kde jsou s tím hotovi až za 15 minut. Privátní televize mívají zprávy často kratší. Pan Hvížďala nevysvětlil, proč tomu tak je, a navíc blamoval čtenáře nepravdivým tvrzením, že "v zahraničí začínají všechny tyto pořady až ve 20 hodin". Dále pan Hvížďala zmínil záměr nového vedení ČT, aby zprávy komentoval jen jeden hlasatel (moderátor) místo dvou, aniž prozradil, že zprávy německých TV-programů zpravidla uvádí jeden moderátor nebo dokonce vůbec žádný (EuroNews). Když sportovních zpráv ve hlavním zpravodajství je více, odříká je přítomný sportovní redaktor. Taktéž u rozšířených zpráv pozdě večer bývá jeden moderátor pro zprávy, které zaberou maximálně dvě tři minuty, a druhý k podrobnému zpravodajství. Pan Hvížďala z toho všeho nevyvodil pro čtenáře patřičná poučení. Pokusím se o ně tedy sám.

Kromě krátkosti zpravodajství německých veřejnoprávních televizí, zarazí absence komentářů vnějších zpravodajů, kromě nejnovějšího popisu nějaké velmi důležité události. Když je někdo požádán moderátorem ze studia o komentář, jedná se vždy o odborníka. To vše se musí vměstnat do 10 min. Zajímavé je, že obličej vnějších zpravodajů většinou v obraze není, že vyslovují řádně, bez dialektových akcentů a obligatorního liaisonu zpravodajů českých televizí, nechrlí slova jako kulomet. Jejich jméno a místo, odkud komentují, je pod obrazem v banneru, v žádném případě jejich vstup nekončí slovy jako: "Jan Vocásek z Malé při Velké pro televizi XY." Jen v českých televizích se stává, že dotazující zpravodaj používá horší češtinu než dotazovaný.

Jak je to možné, že v Německu jdou zprávy vtěsnat do 10 minut a v Česku ne? Inu, spočívá to v programové skladbě a v zásadě, že zpráva je popis události bez komentáře. Bulvární zprávy jsou vyčleněny do zvláštního pořadu, který nepředstírá, že se jedná o seriozní zprávy a je též výrazně odlišen i názvem. Delší zpravodajské šoty se zařazují do pravidelného pořadu pozdě večer, v případě domácí politiky i do příslušných programů jim vyhrazeným. Zvláštní programy slouží pro poznání jevů a lokalit v cizích zemích - v Česku klidně skončí ve zprávách. Společným znakem všech dodatečných zpravodajských programů je, že nejsou zdaleka tak často vysílány a aktualizovány jako zprávy a vyskytují se v nich i komentáře odborníků, které se však divákům nesnaží vtisknout již hotový, většinou zmanipulovaný názor, jak je neblahým zvykem v českých televizích. Pro zpravodajskou stanici ČT 24 by mohla sloužit příkladem v uspořádání pravidelných zpráv slovenská TA 3.

V minulých dvou desetiletích jsem zaznamenal proklamovanou snahu přiblížit ČT k programům rakouské televize (ORF) zejména ve zpravodajství. Nevím, kdo vymyslel takovou hloupost, protože zpravodajství ORF po roce 1990 rychle upadlo. Tehdy nový ředitel ORF Broukal (bývalý redaktor zpráv) vyškrtl z programu brilantní politické analýzy např. Paula Lendvaie a Huga Portische a zpravodajství změnil v austrocentristické. To znamená, přeženeme-li to, že nejdříve jsou řazeny zprávy z Rakouska, tedy i kdo se z rakouských činitelů upšoukl nebo jinak byl ten den obdobně pozoruhodný, a na konec se odsunují důležité zprávy ze světa. Zprávy ORF se tedy přizpůsobily stylu zpráv ČT, ne naopak. A v tom je další velký problém české žurnalistiky. Jsem-li redaktor veřejnoprávní televize, měl bych řadit zprávy za sebou podle důležitosti a ne abych vyhověl vkusu ulice (diváků). Zejména nedávat dopředu i bezvýznamné zprávy jen kvůli tomu, že se týkají Česka. Je to zřetelně pozorovatelné i v českém tisku. Tento přístup bude velmi těžké vykořenit, Češi jej mají zažraný pod kůží již od doby druhé republiky a protektorátu.

Programy typu Otázky Václava Moravce a obdobné pendanty privátních televizních stanic v německých televizích nenajdete. Už proto, že je všem od vedení televize dolů jasné, že dotazovaní politici neřeknou (ani nemohou kvůli své partaji říci) pravdu. Ne, že by diskusní programy v německých veřejnoprávních televizích před nedělním polednem chyběly. Jak ARD, tak ZDF již po vícero desetiletí vysílají pravidelně v neděli dopoledne diskuse, kde moderátory jsou televizní redaktoři, kteří se střídají. Respondenty nejsou v žádném případě politici, úředníci, odboráři a podobně, nýbrž zásadně tři až čtyři zahraniční žurnalisté akreditovaní v Německu nebo přizvaní z ciziny, znající německy a k nim jeden, maximálně dva redaktoři seriozních německých deníků nebo týdeníků. Ti všichni se také střídají, těžko člověk narazí na jednoho žurnalistu dvakrát. Žurnalisté-cizinci mají vždy početní převahu. Probírají se všechna témata, která by mohla diváky zajímat: mezinárodní i domácí. Televizním divákům se tak zprostředkovává názor zejména ciziny na aktuální dění doma i ve světě. Zde dokáží spolu diskutovat Izraelec a palestinský Arab. Takový program ČT chybí a domnívám se, že není nejmenší zájem jej zavést. Češi by si museli zřejmě často vyslechnout dost nelichotivého o sobě, o své zahraniční i domácí politice a politici by přišli o hlásnou troubu pro svá většinou málo pravdivá stanoviska, kterými si snaží získat přízeň potenciálních voličů. Takže okopírovat nedělní dopolední diskuse německé televize nemá, předpokládám, nikdo odvahu prosadit.

En passant o českém tisku. V Česku neexistuje seriózní všeobecný deník. Nejlepší zpravodajství má (bohužel) Právo a Hospodářské noviny. Všeobecně české deníky směřují neodvratně k bulváru - u MfD a Lidových novin je jasně viditelná snaha přizpůsobit se (ne)vkusu čtenářstva, zpravodajství je ubohé, komentáře slaboduché až nepravdivé, což šéfredaktoři nejsou schopni zejména u zahraničních témat rozpoznat. Z MfD a Lidových novin se dají číst pouze přílohy Orientace, Kavárna. Poněkud málo. Dalším obrovským omezením pro všechny české noviny stlačujícím jejich kvalitu je tzv. syndrom Českého deníku. Neexistují české noviny kvalit deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt, Die Presse (A), Neue Zürcher Zeitung (CH). Z obecně zaměřených týdeníků se dá číst Respekt i přes svou obligatorní českou zálibu v komentářích a příklon k Chartě 77. Týden je už bulvár, byť velmi slušně dělaný. Se seriózností, informativností a rozsahem časopisu Der Spiegel (levicové zaměření časopisu nutno občas filtrovat), Die Weltwoche (nutno si odmyslit domácí, švýcarská témata) nebo Focus je nelze srovnávat. A to jsem zcela vynechal promoření sdělovacích prostředků levicovostí, v Česku navíc nacionalismem, xenofobií. Dalším neblahým českým nešvarem jsou pohotové redakční přepočty obnosů v cizích měnách na české koruny, aby se mohl čtenář užírat závistí.

Východisko? Na zpravodajství českých televizí se nedívat. Kromě výše uvedených zahraničních periodik číst zprávy ČTK v internetu (www.ceskenoviny.cz) a komentovat si je, dle potřeby, sám.