Uprostřed mediálního proudu všelijakých afér, zpráv a pseudozpráv se objevila informace o tom, že zemřel Oldřich Černý. Pro většinu z nás neznámý člověk. K jeho úmrtí se však k podivení veřejnosti vyjadřoval kde kdo. Politici, novináři a jiní "význační lidé". Když si však lidé poslechli či přečetli úvodní slova vyjádření a kondolencí a zjistili, že šlo o blízkého spolupracovníka Václava Havla, jeho bezpečnostního poradce a ředitele Nadace Fórum 2000, zájem většinou opadl. "Ááá, zase nějaký ´havlista´," zněl hlas lidu a většinou čtenáři přeskočili na jiný článek.

Ti, co četli dále, se pak dozvěděli, že šlo o jednoho z mužů stojících v pozadí politiky, muže, kterého porevoluční ministr vnitra Jan Ruml vyzval k šéfování "Úřadu pro zahraniční styky a informace". Pro neznalé, to "ptydepe" je takové diplomatické označení rozvědky. V rozvědce se velice osvědčil, jeden z nejdůležitějších státních orgánů kompletně přeměnil a převedl k obhajování zájmů demokratického státu. Pro mnohé, ale nepříliš zasvěcené, pak bylo překvapením, když po volebním vítězství sociální demokracie v roce 1998 sám z vedení rozvědky odešel. Kdo znal jeho osud a osud jeho rodiny, nedivil se. S Grossovými normalizačními estébáky a zasloužilými esenbáky nechtěl mít Černý nic společného.

Život Oldřicha Černého a jeho otce je typickým příběhem mnoha rodin českých intelektuálů a vzdělanců v padesátých a šedesátých letech a je modelovou ukázkou osudů komunistické nestalinské levice v ČSR. Karel Pacner v Mladé frontě Dnes (v NP zde - pozn.red.) poněkud příliš stručně a nepřesně napsal: "Oldřich Černý byl synem odbojáře, který zásoboval parašutisty. V koncentráku Buchenwald, kde strávil dva roky, mu komunisté zachránili život, proto vstoupil v roce 1945 do KSČ. Dostal různé manažerské funkce, ale v listopadu 1952 ho StB zatkla. Z Oldřicha Černého st. a několika kamarádů, kteří spolu hráli mariáš, vykonstruovali protistátní Velkou trockistickou radu. Krátce před propuštěním z vězení a rehabilitací, v květnu 1956, zemřel."

Celé to bylo ovšem poněkud složitější. Velká část oněch obžalovaných v takzvané skupině Velká trockistická rada byli aktivní odbojáři ze skupiny Předvoj, která sdružovala široké spektrum mladých lidí. Odbojová protinacistická skupina se zformovala při Sdružení mládeže při evangelickém sboru Na Santošce na Praze 5. Zpočátku šlo o kroužek studentů a absolventů vysokých škol nadšených levicovými a marxistickými myšlenkami a úspěchy Rudé armády na frontě. Předvoj programově navazoval na starší odbojovou skupinu V boj, sjednotil poměrně rychle podobné skupinky z celého protektorátu a stal se jednou z největších levicových odbojových organizací za 2. světové války u nás. Kolem evangelického smíchovského sboru se vytvořil i nekomunistický odboj, tzv. Zpravodajská brigáda. Spolu s B. Klikou ji r. 1940 založil Adolf Kafkovský. Na konci války čítala více než dva tisíce lidí. Tak silná organizace byla po válce trnem v oku sovětské KGB a stalinistické části KSČ. Takže bylo logické, že v březnu 1949 byl Karlovský komunisty ve vykonstruovaném procesu odsouzen za zradu k trestu smrti, který mu byl pak změněn vzhledem k válečným zásluhám na 25 let žaláře.

Otec Oldřicha Černého, Ing. Oldřich Černý, odbojář, vězeň z koncentráku a levicový intelektuál, měl v době bolševizování státu mimořádně nebezpečný "kádrový hrb". Stalin a KGB věděli, že KSČ a čs. sociální demokracie měly tehdy po druhé světové válce v ČSR jak značnou podporu voličů, tak dostatečné intelektuální zázemí pro řízení země. Proto je bylo nutno jako samostatné politické síly s vnitřními tendencemi k politické emancipaci zlikvidovat. Právě proto byly stalinistické procesy u nás z východních států nejdrastičtější, s největším počtem oběšených.

Také proto byl zinscenován politický procesu s tzv. Velkou trockistickou radou, u soudu vedený pod značkou : "Dr. Václav Vlk, prof. P. Hrubý, ing. O. Černý a spol". Osud těchto lidí je jedním ze zapomenutých úseků našich dějin, kdy levicoví ekonomové a vedoucí pracovníci čs. průmyslu (a tedy žádná parta hráčů karet) hledali jiné než stalinistické cesty vývoje ekonomiky. Byli první, kteří si například uvědomili, že druhotné suroviny jsou důležitým ekonomickým zbožím a podobně. Navrhovali například dojednat společnou výrobu vozidel v jediné velké nepoškozené automobilce v Evropě, a to v Mladé Boleslavi, spolu s kapitálem a technologiemi z USA.

Usilovali o co nejrychlejší obnovení činnosti dolů a hutí a chemického průmyslu v zájmu rozvoje republiky, žádali proto, aby sudetoněmečtí odborníci byli po prověření ponecháni v ČSR, a měli i další, pro sověty nepřijatelné ekonomické nápady. Stalin však neměl žádný zájem, aby ve středu Evropy vznikla nějaká nová Jugoslávie, navíc se silným ekonomickým potenciálem. Takže byli za "politické úchylky" v monstrprocesu tito manažéři průmyslu a ekonomové zlikvidováni. Soudně byli rehabilitováni, většinou posmrtně, až v roce 1963.

Jejich myšlenky však nezapadly úplně. Pokračovatelem a pozdějším vyznavačem této cesty byl prof. Otto Šik, jehož nápady se dnes zdají příliš idealistické, ale ve své době byly neobyčejně novátorské a odvážné. Jediný, kdo ze skupiny přežil dlouhodobé vězení a směl se vrátit pro své nesporné kvality do VŠE, byl prof. Pavel Hrubý. Svým působením hluboce ovlivnil československou ekonomiku. A protože tento stát je skutečně malý, když profesor Hrubý později učil na Vysoké škole ekonomické, byl jeho žákem – ta ironie – jistý Václav Klaus.

Nešlo tedy o žádnou karetní společnost, ani o nějaké trockisty, ale o špičku ekonomů a dnes by se řeklo manažerů, která byla účelově na příkaz z Moskvy zlikvidována. O osudu skupiny natočila režisérka Otka Bednářová v ČST v roce 1968 tehdy nebývale otevřený televizní film Svědectví pro výstrahu. Na jaře 1968 způsobil senzaci. Dnes není moc znám a mnohým je nepříjemný, protože ukazuje tehdejší atmosféru a všeobecné nadšení pro pokus o rehabilitaci československé cesty k socialismu, nazvané tehdy "socialismem s lidskou tváří". Plán naivní, neuskutečnitelný, což dnes ví každý, tehdy ale ovlivňující celý svět.

Oldřich Černý se pak stal jedním z těch, co mohli pracovat přes svoji erudici jen na nižší úrovni. On pracoval jako nakladatelský redaktor, ale stejně nakonec neprošel ostrakizací po roce 1978 v návaznosti na ideové "prověrky" po vzniku Charty 77. Následně byl vyhozen z práce, sledován StB a různě šikanován.

Po převratu se nechal přesvědčit, aby se ujal řízení rozvědky, a po dobrovolném odchodu z ní mu Havel nabídl, aby vedl jeho Nadaci Fórum 2000. Tu vedl až do své smrti. Oldřich Černý byl mimořádně nadaný člověk, slušný a vzdělaný, který se celým svým životem odlišoval od různých rychlokvašených rádoby demokratů a jakoby sociálně myslících politiků.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6