S primitivní účelností násilí a kořistnictví, posvěcenou postupně místními a skupinovými morálkami, obyčeji a zvyklostmi, se od pradávna neshodovaly představy o správnosti takového počínání. Silných, mocných, výbojných a násilnických jedinců totiž vždycky bylo přece jen podstatně méně než lidí ukřivděných a oloupených, takže si někteří ublížení lidé začali klást otázky, zda je takové počínání správné, zda by to schválily nadpřirozené přírodní síly (duchové, bohové) a zda to odpovídá i jejich představě o spravedlnosti a dokonalosti. Proto již ve 3.tisíciletí př.n.l. vznikly první představy o dobru, zlu, správnosti, spravedlnosti a mravnosti (Sumer, Egypt), které postupně vykrystalizovaly až ve filosofii, jejíž rozkvět nastal až v Řecku od 7.stol.př.n.l.. Źádné jiné období lidských dějin tak plodné na filosofy, astronomy, matematiky, geometry, stavitele a vynálezce, nad jejichž myšlenkovou kapacitou, tvůrčí představivostí a dovedností žasnou i mnozí současní filosofové, astrofyzici, matematici, umělci, architekti a vynálezci. Biblická legenda o tom, že Adam a Eva jedli ovoce ze stromu poznání a teprve poté poznali, co je dobré a co je zlé (Genesis, kap.3/6), je tedy pouhou věroučnou smyšlenkou, neboť žádné zázračné „jablko poznání“ nikdy neexistovalo. To by se totiž líným lidem a zejména líným studentům líbilo - nacpat se pouze jablky poznání (ke všemu ještě kradenými) a okamžitě získat rozum. Nad rozlišováním dobra a zla se totiž musí úporně myslet a ještě namáhavější je takové poznání uvést do praxe. Teprve filosofové napříč věky i kontinenty (a nikoli tedy kněží) totiž přišli na to, že základem mravnosti a dobra jsou moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost, zatímco nemravnost a zlo spočívají v jejich mnohotvárném opaku. Na rozdíl od dobra totiž zlo vždycky mělo, má a stále mít bude bezpočet nejodpornějších podob, neboť lidé jsou při vymýšlení a páchání zla mnohem vynalézavější než při konání dobra. Tento pudový sklon ke zlu potvrzuje i výrok čínského konfuciánského filosofa Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), že „přirozenost lidská je v základě zlá, to dobré v ní je pouze vypěstované.“ V žádné náboženské knize ani politické příručce však takové srovnávací hodnocení dobra a zla nenajdete, neboť mezi všemi věřícími i přívrženci nejrůznějších „ismů“ mnohem snadněji naleznete bludaře, lháře, tmáře, podvodníky, fanatiky, sadisty a teroristy, než lidi přesvědčeně spravedlivé, poctivé a slušné, kteří konají dobré skutky bez očekávání vděku, odplaty, slávy a dokonce i bez očekávání pomyslné odměny na nebesích.

Od prapočátků své existence se lidstvo ubíralo podivuhodnými cestami – od surového a primitivního násilí až do ušlechtilého lidství a stanovení obecně stabilizačních mravních hodnot. Přesto v naprosté většině lidstva úporně přetrvává archaický primitivismus (vidíme to každodenně), neboť zlo je stále ještě mnohem výhodnější než dobro, myšlení bolí a než pravda ujde pár kroků, lež oběhne celý svět.

„Hloupost je dnes všeobecnou chorobou krajin pod nebesy.

Je největším neštěstím lidských tvorů.

A převelikou pohromou jejich žití.“
(Sün-c´)

Pokud se tedy zamyslíte nad historií lidstva, pravděpodobně dojdete k závěru, že celé lidstvo jako přírodní druh (až na mravně myslící výjimky) prokázalo svoji naprostou neúspěšnost. Jeho současná technická vyspělost mu totiž neumožňuje spokojené a bezstrastné žití a neumožňuje mu ani přežití. Buď se v důsledku své nerozumnosti, nevědomosti a hlouposti samo vyhubí anebo je utrápená příroda zlikviduje suchem, povodněmi, požáry anebo sopečnými erupcemi.

 (Dokončení zítra)