V to sobotní ráno jsem se v Betlémě probudil s určitou radostí a s určitou nostalgií. S nostalgií proto, že nás čeká poslední den v Izraeli, s radostí, že už nic nemůžeme zmeškat, protože jsme po týdnu zážitků zcela zasyceni. Dneska už ho jen završíme koupáním v Mrtvém moři. Ale než si lehneme na matraci nasyceného roztoku různých solí, čekají nás ještě nějaké příjemné povinnosti.

Nejdříve biblická Betánie, kde v jordánské vodě křtil izraelský lid jistý Jan, zvaný Křtitel. Betánie je sice na druhém břehu Jordánu, tedy už v Jordánsku, ale i z izraelské strany, od místa arabsky nazvaného „Židovský zámek“ lze pouze zde výjimečně přijít až k samotné hranici mezi oběma státy. Ta probíhá uprostřed biblického potoka, do jehož odporně hnědých vod lze i vstoupit.

Pak nás čeká rezervace Ejn Gedi, a teprve potom splývání v léčivých i palčivých mrtvomořských vodách. Tak jsme to měli naplánováno. Úplně jsem přitom zapomněl na kótu Nula, ale Radek tam zavelel Kamalovi zastavit. Bylo teprve tři čtvrtě na devět letního času, takže i když sluníčko pálilo, byl vzduch ještě poměrně chladný. I vystoupili jsme tam a mohli se porozhlédnout po Judské poušti, která je zde úplně žlutá. A stejně ji zdobí, či spíše hyzdí, beduínské osady. Ale co, však beduíni jsou tu doma. Zde nabízejí třeba projížďku na velbloudu. Jenže kdo by se tu hrnul k projížďce tak akorát dlouhé, aby vás mohli kamarádi nafotit? Raději jsme si prohlíželi okolní pa-hrbky. které dálnice ořezala téměř do podoby prastarých pyramid.

Nu, z českého autobusu se na hrby velblouda nehrnul nikdo. Vlastně vůbec nikdo, protože tu žádný autobus nezaparkoval. Nakonec si na něj vsedl jen beduínský chlapec. A přitom je to tak příhodné místo na hladině moře. Tedy na hladině světového moře. To, ke kterému směřujeme je ještě 430 metrů hlouběji. Zato Olivová hora, kterou jsme zanechali za námi, je zase asi o 800 metrů výše. Chudáci poutníci, kteří tu trasu ve vedlejším vádí museli v minulých staletích pěšky vystoupat! Pokud si nepronajali velbloudy...

Zpětně mě mrzí, že jsem si od beduína nekoupil beduínský náhrdelník, ale nebyl jsem v modu „nakupuj“, leč „rozhlížej se“. A první, co jsem v rokli pod sebou uviděl, byla záplava umělohmotných flaší, které zde naši turističtí předchůdci vnesli.

Druhé, co jsem uviděl, byla dvojice otevřených asi metrových rour, položená v korytě, jímž za zimních dešťů proudí divoká voda. Nevím, co by zde mělo téci – snad plyn z Izraele do Jordánska? Voda by se tam určitě nevešla. A beduínům stačí ta pitná voda, co jim Izraelci vozí v cisternách k jejich osadám.

Vlastně úplně první věc, co mne upoutala byla ta poslední, ke které jsem od autobusu došel. Je zde na nulté kótě vyrubaná v pahorku otočka pro autobusy i privátní auta, a tam dole na jejím konci se k nebi vzpíná obrovská konstrukce, zjevně umělecká. Zrobil ji a na tomto místě ukotvil sochař Or-rah Ran a nazval ji Awakening. Úplná scifi – jako vystřižená z filmu Duna.

Na přiložené desce je vytesán vysvětlující(?) anglický popisek, který praví: „Poušť, magická ve spánku a snu, půvabná v tichu, jemně křehká v blízké prázdnotě, zářivá ve slunci. Awakening znamená vnímat to vše a s péčí se nad tím rozprostírat.“ Plastika je lepší než ta básnička a i když je obrovská, sem, mezi ty vršky pásne tvarem i barvou.

Pospíchám zpátky k autobusu, od kterého jsem se vzdálil asi na dvě stě metrů, abych nebyl poslední. Fotíme se společně před kamennou opěrnou zdí s nápisem SEA LEVEL. Ještě poodběhnu, abych si vyfotil olivovník, který jsem vetknul do obálky své knížky Mír v Izraeli, kam jsem napsal své turistické postřehy z výprav z let 2006, 2008 a 2014. Od roku 2006 ten totemový strom Izraele poněkud rozrostl a hlavně se takhle na podzim, či ještě v říjnovém odcházejícím létě zazelenal spoustou lístečků.

Je právě devět hodin, když nastupujeme do autobusu a spouštíme se dále po dálnici číslo 1 směrem k východu a pod hladinu moře. Poušť pokračuje až na křižovatku se severojižní izraelskou magistrálou č. 90. Odbočujeme na sever a už po necelých šesti kilometrech se ocitáme na úrovni Jericha. Tam nemíříme, odbočujeme znovu vpravo na východ na neočíslovanou silničku šesté třídy. Byl jsem tu s Janinkou v roce 2016 a z tehdejšího článku Hranice Jordán si dovolím ocitovat:

»“Tam se smí?“ diví se Janinka, ale já z domácí přípravy vím, že smí. Od roku 2011, odkdy sem mohou i turisté. Pravoslavní mniši a archeologové měli přístup jen na zvláštní povolení. Archeologové se mohli dostat ke zříceninám objektu Qaser El Yahud (Kasr al Jahúd, Židovský palác), který byl tak pojmenován podle kláštera ze 4. století n.l. Pravoslavní mniši zde mají klášter. Zavříno to tu bylo po roce 1967 kvůli jordánským minám. Po roce 1980 izraelská armáda odminovala alespoň úzký koridor, aby se tudy mohly dostat k Jordánu předem ohlášené skupinky věřících. V roce 2000 navštívil lokalitu papež Jan Pavel II. Přiletěl pro sichr vrtulníkem. 18. ledna 2011, na svátek Tří králů (dle pravoslavného kalendáři) tudy poprvé projeli (hlavně) pravoslavní křesťané bez ohlášení a bez propustek. Pravoslavní, pravoslavní, řečtí a ruští, protože tady to pár set let bylo byzantské, přece. Takže ty archeologické nálezy jsou byzantské a ty současné chrámy pravoslavné…«

Janovo křticí místo se nás ale nedočká. Příjezdová část vstupní brány je zavřená, otevřená je jen výjezdová – aby mohly vyjet autobusy. No moment – máme asi deset minut po deváté, před chvílí otevřeli proč zavírají tak brzo? Gestem nás zastavuje štíhlá postava, měl jsem dříve za to, že to je dívka, ale při pohledu na fotku je to spíš nakrátko ostříhaný chlápek středního věku. Ženský pocit jsem z něj měl možná kvůli jeho výrazu ve tváři.

Radek vystupuje a ptá se ho, co se děje. A slyší:

JE VÁLKA.

Kamal tomu nevěří. „Tady je pořád nějaká válka,“ mrmlá. To ho nemůže rozhodit. Nakonec ho přesvědčí arabský řidič protijedoucího turistického autobusu. Zastaví u nás a z okýnka do okýnka mu potvrdí závažnost situace.

Majitelé chytrých telefonů měli už dříve nějaké zprávy, ale nechtěli jimi zbytek osazenstva autobusu znepokojovat. Ale teď se ty zprávy dovídáme:

Hamás začal ráno raketami masivně ostřelovat jih a centrální oblasti.

Jsou povoláváni rezervisté.

Jdou i ti, kteří odmítali nastoupit kvůli nesouhlasu s plánovanou reformou Nejvyššího soudu.

Nepřátelé napadli Izrael pozemní cestou. Vzali rukojmí.

Je právě 50 let od války Jom kipur. Ani dnes nebyl Izrael připraven.

Hlavní rabín v Safedu vyhlásil, že ačkoliv je šabat, má mít každý u sebe mobil a pistoli.

Na displeji jednoho chytrouše zahlédnu hořící auta v ulicích Aškelonu, kudy jsme včera projížděli. Odvracím zrak. To nám teď nepomůže. Nevidím zlo, neslyším zlo, uzamkl jsem se proti němu.

Aha? Ale jak je na tom Hanička Sternlichtová, u níž jsme se včera odpoledne zastavili?

„Ráno mne vzbudil výbuch v sousedství. Teď sedím v křesle a štrikuju. My, co nemáme kryt, se máme schovat pod schody, tak sedím u schodů. Ale přežili jsme faraony, přežijeme i tohle. Kde jsou faraoni? A MY JSME TADY!“

První dobrá zpráva. Jenže – co bude s námi? Jsme tu tedy nejvíce daleko od všech nebezpečenstev. Pásmo Gazy je daleko asi 100 km. To na okolí Betléma, kde je náš hotel, dopadají rakety, jak jsem se později dověděl. Naším směrem nic nelétá. Další nepřítel Izraele Hizballáh sedí v Libanonu – od něj jsme daleko 130 km, skutečně, jsme na aktuálně nejbezpečnějším místě Svaté země. Dříve, než se začneme starat, jak to bude s naším nočním odletem domů, nás napadne: No jo, ale co můžeme dělat teď?

Jsou zavřeny všechny rezervace. To jsme viděli. Nedostaneme se tedy do Ejn Gedi.

Jsou zavřeny všechny pláže. No, to se už v Mrtvém moři nenamočíme.

Všechna města jsou uzavřena. Jsou uzavřeny všechny přechody. Jak se dostaneme pro svá zavazadla do Betléma? A jak se pak dostaneme z Betléma?

Byli jsme náhle bezprizorní, uprostřed pouště, uprostřed ničeho. Naštěstí křesťan Kamal zná blízkou oázu. Nebývá tak často navštěvována kvůli přetlaku věhlasnějších míst v okolí. Tři kilometry na jih po devadesátce se uprostřed palmového háje nalézá klášter svatého Jeronýma (jak mylně praví mapy.cz). A tak jsme tam za pár minut byli.

Teprve tady a teď jsem si uvědomil pravý význam toho slova, toho místa „oáza“:

Je tu stín!

Je tu pitná voda.

Je tu jídlo, přinejhorším můžete sebrat nějaké spadané fíky. A můžete se k němu posadit na lavice u stolu.

A jsou tu záchodky – a voda k umytí.

Je tu klid na uklidňující esemesky domů.

Je to prostě oáza uprostřed rozbouřeného světa. Více se o ní dovíte příště.

Prožito v Judské poušti v sobotu 7. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 21. června 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložceIzrael.