V souvislosti s migrační krizí stále kráčíme ve vyjetých kolejích, ale tato krize by nás měla upozornit na to, že změnit se musíme hlavně my.

A to minimálně ve dvou ohledech. Jednak skončit s kontraproduktivní politikou síly a snahou dostat se k surovinám imperiální metodou a nikoli svobodnou obchodní spoluprací, jednak skončit s naším projektem „lidských práv“, který považujeme za universální pro celý svět. Materiálnost tohoto projektu je však pro ostatní svět nepřijatelná, ale nám dává zcela neodůvodněný pocit nadřazenosti.

Od 19. století rozšiřuje Západ své koloniální zájmy do zemí Osmanské říše a snaží se vnutit této oblasti své představy o uspořádání a dělení prostoru. To se možná docela dařilo do druhé světové války a stačilo k tomu pár expedičních sborů. Moc Evropy po bratrovražedné válce silně poklesla a přešla do závislosti na USA.

Pokud trvala v islámských zemích cizí nadvláda nebo se její hrozba objevovala, projevovali se tamější politici jako obránci islámu. Jakmile nebezpečí opadlo začali vystupovat zcela neislámsky a proti duchu šarii (Kemal, Násir,Burgiba, Asad aj.). Ačkoli neopouštěli široký prostor daný islámskou kulturou, bylo jasné, že směřují k tomu, aby islám vytlačili na okraj politického života. A v arabském, šířeji islámském prostoru se celkem úspěšně začalo dařit sekularizaci.

Avšak neuváženou politikou Západu v čele s USA byl vyvolán duch islámského státu. Tyto agrese do Iráku, Afghánistánu, Libye, Sýrie, připomínající Arabům křížové výpravy, otřásly přesvědčením o správnosti náboženské tolerance. Výsledkem bylo, že islámský fundamentalismus předložil Západu výzvu a představil se jako jeho globální oponent. Kupodivu Západu ještě nedošlo, že již není hegemon, že téměř všechny války o udržení nadvlády po druhé světové válce prohrál a že není možné s druhými jednat jen z pozice síly.

USA a Evropa pod falešnou záminkou ochrany lidských práv zničily státní strukturu zemí Blízkého a Středního východu z velmi nedomyšlených strategických zájmů a vytvářejí iluzi, že jde o jakousi policejní akci v zájmu světového pořádku. Ale to je to naivní přesvědčení o nadřazenosti západních zemí. To, co je v těchto arabských zemích, je válka, kterou jsme vyvolali a máme štěstí, že se neválčí u nás. Zatím nám tyto země posílají své obyvatele, jejichž „lidská práva“ jsme chtěli ochraňovat, abychom se o ně starali. Této invazi není silně demoralizovaná Evropa s to čelit. Že je to pro Evropu do budoucna pátá kolona či trojský kůň, je nabíledni. Česká republika je součástí Západu, a tudíž i jeho agrese, a tím neseme i následky, ať ve formě finančních či lidských nákladů. Padlé válečné hrdiny již máme a budou přibývat, pokud Západ nezmění svůj postoj k nezávislým a samostatným zemím, které nám nejsou podřízeny. Největším nesmyslem by bylo nastolit v Arábii pořádek naší vojenskou silou, jak se v našich politických kruzích občas ozývá. Jako kdyby výsledky válečných operací v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii nebyly dostatečně průkazné a odstrašující. Řešení je jenom takové, přestat se vměšovat do vnitřních záležitostí cizích zemí a pěstovat s nimi hospodářské vztahy založené na vzájemné výhodnosti. Anebo také ne a pak se těšme na válku i v Evropě. Nechme Araby a jiné, aby si uspořádali své vzájemné vztahy sami, stejně ty hranice rýsovaly ještě koloniální mocnosti, ať si to rozhodnou sami Arabové.

Jedna věc je uzavřít mírovou smlouvu a pacifikovat válečný konflikt. Druhá, daleko těžší je naučit se s islámem žít. Uprchlíky (kteří svou kvantitou vytvoří i novou kvalitu) z Evropy již nikdo nedostane, další budou přicházet a také se rodit. Již po desetiletí se v důsledku ekonomicky motivované migrace do hospodářsky vyspělých zemí stěhuje značné množství muslimů, aby se tam usadili natrvalo. Z velké míry se tak děje na základě zájmů západních zemí, aby někdo dělal podřadnou práci a my, zápaďáci, si užívali podpor v nezaměstnanosti.

Pro pociťované podřadné postavení na Západě usazených muslimů se nemálo z nich nechává přesvědčit islámskými aktivisty, aby jejich nová vlast nebyla jen komunitou věřících, ale stala se i součástí Dar al-islam, tj. území, kde žijí muslimové a kde by tedy měla platit šaría. Správný muslim nemůže žít individuálně, musí se podílet na budování a udržování ummy – komunity věřících.

Při této mohutné migrační vlně, které konec zatím nevidno, si uvědomujeme, že v islámských migrantech se vrací do Evropy náboženská identita člověka. Fenomén návratu náboženství, poté, co jsme zapudili křesťanství a plně se oddali pocitu všemoci, trvalé zábavy a hédonismu, bude pro nás oříškem.

O křesťanství či židovství a jejich morálních požadavcích se občas většinová společnost dozví při nějakém výročí, ale jinak žádné přikázání z Desatera či Ježíšova poselství se většinově - a zvláště u kulturních a politických „elit“ - nedodržuje. Je paradoxem, že islám bude tou doktrínou, která bude na nás tlačit, abychom alespoň nějaké křesťanské či židovské hodnoty znovu objevili. Budeme muset začít vést dialog s islámem, a to hlavně náboženský. Nemůžeme očekávat, že islám odhodí svého Boha, Alláha, protože jsme to udělali my.

Morálku nelze zredukovat na mechanismus lidských zálib a tužeb. Mravnost člověku něco předepisuje, něco od něj vyžaduje, ukládá mu povinnost, ať je podle přirozenosti jakýkoli. Morální požadavky kladené na člověka nevycházejí prostě z toho, co „jest“, ale z toho, co je „povinováno“.

Při tak velkém množství muslimské imigrace již nebude islám ve svých ghettech či mešitách, ale bude součástí celé společnosti a povede svůj kulturní boj v širokém slova smyslu. Bude proti nám stát silný soupeř, který věří v Boha a který naši postkřesťanskou společnost považuje za prohnilou, bezduchou a materiální. Představa, že se muslimové asimilují, budou se opíjet, užívat drogy, rozvádět se, cizoložit, zabíjet nenarozené děti, prostě že přijmou naši kulturu, se mi zdá trochu idealistická a nepravděpodobná.

Muslimové mají svět Boha, my svá lidská práva – svůj hédonismus. Muslimovové netrpí komplexem méněcennosti a přílišnou vděčností. Mezi muslimy a naší civilizací probíhá kulturní boj, který nyní nabude na intenzitě. Abychom tento boj neprohráli a nebyli islámem pohlceni, měli bychom se změnit, sáhnout také ke svým kořenům. Můžeme sice do ideového boje s islámem postavit koncept lidských práv a občanské společnosti, kde je pravda to, co si odhlasujeme, ale stejně bych raději doporučil sáhnout do historie a vydávat se za lidi knihy (Bible) než za nevěrce. Jenom naše duchovní síla umožní, abychom se posléze dokázali shodnout na společných morálních hodnotách a jejich dodržování. Řešení je v návratu ke kořenům, tak jak se to v historii pravidelně děje, začít opět vyznávat křesťanské hodnoty, žít je, trvat na jejich autoritě, včetně trestu.

Nebude to jednoduchý souboj. Boží spravedlnost je silnější motiv pro obětování, i života, než požitkářství. Je to na nás všech, jak se k tomu postavíme. V humanitních oborech pracuje obrovské množství graduovaných. Proč by duchovní našich církví nemohli mimo kropení fotbalových míčů a hasičských aut plnit svá poslání? I holky genderovky by mohly mít jiné starosti než jak se skrze kvóty dostat k penězům.