Když Miloš Zeman prohlásil, že Karlu Schwarzenbergovi v německém tisku vyjádřil podporu mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt, novináři rychle zjistili, že žádnou takovou větu neřekl a ani v novinách Süddeutsche Zeitung nebyla zveřejněna. Zemanovu výmluvu, že ji řekl rakouský mluvčí sudetských Němců, dokonce rychle vyvrátil rakouský list Kurier. A když se Zeman odvolal na Britské listy, ty citaci rovněž popřely.

To ukazuje na jednu důležitou okolnost: za deset let, co nebyl Zeman v aktivní politice, se mnozí novináři vyměnili, studovali či pracovali převážně v USA či v Británii a před politiky ztratili respekt. Prezidenta považují jen za nejvyššího úředníka země, který jim má sloužit, protože si ho platí z daní, a nemá jim lhát. Zahraniční novináři pak už vůbec nejsou na takový způsob komunikace zvyklí. Die Welt dokonce kvůli lživým výrokům vyzval vládu, aby Zemana nezvala do Německa.
Mladší novináři jsou ve výhodě i proto, že jednání Zemana mohli pozorovat, studovat a na seminářích jim pouštěli záběry, které názorně předvádějí jeho techniku komunikace: nejprve partnera urazit, zesměšnit a tím získat převahu.

Když novinář ví, jak rozhovor začne, už není útokem zaskočen, což předvedl i Jakub Železný v ČT, když mu kvůli oslovení pane prezidente Zeman spílal, že nezná ústavu.

Na straně novinářů je i technika: internet a mobily zrychlují komunikaci a vše je snadné si ověřit. A ti starší si různé události pamatují, protože Zemanovy lži rozkrývali již před lety Sabina Slonková či Jiří Kubík. V roce 2001 vydali knihu Tíha Olova, v níž dokládají (což nakonec učinilo i Státní zastupitelství v Praze dne 14. 3. 2001, KZL: 1656/ 2000 - G2, a soudní znalkyně Václava Musilková), že autorem dokumentu směřujícího k dehonestaci Petry Buzkové byl poradce Zemana Vratislav Šíma. Zeman tehdy vykřikoval, že kauza Olovo vznikla v redakci MF DNES, a nechal na ni podat trestní oznámení, což jeden z dalších poradců Miloše Zemana, Zdeněk Šarapatka, nevydržel a policii do protokolu oznámil, že autorem byl skutečně Šíma. Zeman řekl: "Pokud by se prokázalo, že kdokoliv, opakuji kdokoliv, z Úřadu vlády se něčeho tak podlého dopustil, bude samozřejmě hned vyhozen." Účast Úřadu vlády na hanopisu prokázána byla, oba pánové, Šlouf i Šíma, však vyhozeni nebyli. Šlouf, bývalý zaměstnanec aparátů SSM i KSČ, patří mezi nejbližší spolupracovníky Zemana dodnes, ač se během kampaně od něj distancoval. Šlouf však vzápětí po zvolení Zemana přiznal, že to byl jeho nápad, aby ho zapřel, a že mu pomohl "jenom radou, ale asi dobrou, když je prezident".

Přesto zůstala bez vysvětlení řada problémových kauz z doby vlády Zemana. Patří k nim Mostecká uhelná, kdy státu vznikla podle české policie škoda minimálně 1,6 miliardy, předražená a podezřelá zakázka na D47 a také útok na týdeník Respekt z roku 2001, který chtěl Zeman ekonomicky zničit kvůli článku Petra Holuba o korupci. Zemanovi lidé tehdy požadovali, aby ministrům jeho vlády zaplatila redakce každému deset milionů odškodného. Další problém představuje Šlouf a jeho napojení na Mrázka, ale i na Smetku (podle MFD z 1. 12. 2000 deset lidí z ČSSD pobíralo jako kvaziagenti peníze ukradené lidem z H-Systemu). A nelze nezmínit ani dosud ne zcela jasné financování Zemanovy prezidentské kampaně. Jenže justice i policie se začaly emancipovat a problémy jsou na spadnutí. Muniční sklad českých novinářů je totiž plný, ostych vůči prezidentovi kvůli lhaní nulový, a proto může kdykoliv vybouchnout.

Novináři jsou připravení a Miloš Zeman na ně začne útočit. Pro privátní média je to velká šance, pro veřejnoprávní média prověrka, jestli útokům dokážou odolat a uhájit si zákonem zaručenou nestrannost či objektivitu, která v praxi znamená jen to, že novinář nemá nic překrucovat a žádná fakta zatajovat.

Rozhodně vyváženost není o tom, jak řekl Jean-Paul Sartre, že v médiích dostane pět minut Hitler a pět minut Židé. Tedy že novináři odhalí Zemanovu lež a on se k ní musí vyjádřit.

Vyšlo v MfD