Ve filmu Adéla ještě nevečeřela přijíždí věhlasný detektiv Nick Carter ve skvělém podání Michala Dočolomanského - zcela nenápadně v kostýmu Švandy dudáka, ale hlavně tajně - do Prahy. Při jízdě kočárem po Karlově mostě se pak o svém příjezdu překvapivě dozvídá od vyvolávajícího kamelota. Doprovázející inspektor Ledvina – Rudolf Hrušínský – se zakousne do klobásy a s plnými ústy vysvětluje: „Vědí, tady se všechno rozkecá.“

Zlatá slova!

Novináři nás informují o intimních detailech z lůna BIS, před budovou, ve které probíhá tajné zasedání vlády, nás větrem ošlehaný televizní reportér či reportérka informují, že uvnitř probíhá tajné zasedání vlády. Tajné spisy a odposlechy jsou předmětem čilého obchodování. Kubiceho zpráva, Krakatice a já nevím co všechno ještě přede mnou defilují na obrazovce, že už pomalu ani nevím, co je a co není tajné. Rozkecá se prostě všechno.

A najednou si někdo vymyslí tajné ostré cvičení Horské služby – simulovaný pád laviny v Krkonoších. A aby organizátoři zajistili tajnost tohoto úmyslu, vypustí několik protichůdných a matoucích informací. V české kotlině, kde se „všechno rozkecá“ je docela chápu a tleskám jim za tento skvělý manévr.

A ten se vydařil. Cvičení proběhlo jako ostré a pravděpodobně organizátorům poskytlo více informací, než kdyby se taková akce předem měsíc plánovala a všichni věděli, co se bude dít. Když nám na vojně řekli, že bude ráno v šest poplach, tak jsme také uléhali v maskáčích a kanadách a to pak byl ráno poplach. Jedna báseň.

Přehrávám si zprávu o události z TV Nova. Přiznám se, že s jistou dávkou škodolibosti sleduji reportérku, která se v úvodu své zprávy dopustí nádherného výroku:

„Nejen celá široká veřejnost, ale také spousta novinářů prožila odpoledne plné dezinformací.“

Je pravdou, že bez novinářů, kteří lapají protichůdné informace, aby je hned za tepla bez ladu a skladu mohli předat dál, by široká veřejnost v naprostém klidu pracovala, odpočívala, bojovala s ekonomickou krizí a vůbec se věnovala tomu, čemu je zvyklá se věnovat.

Reportérka dále seznamuje diváka s průběhem celé „akce“, ale mne zaujal nepřehlédnutelný výraz pobouření v její tváři, který jako by říkal:

„Jak to, že nic nevíme? Jak to, že nám nikdo nic nepráskl? Jak to, že se nic nerozkecalo?“

Zoufalství věty „My krátce před šestou před šestou hodinou přijíždíme do Špindlerova mlýna a stále nevíme, na čem jsme“ je očividné.

Reportérka pak již téměř napadá zástupce náčelníka Horské služby a táže se ho poněkud pichlavě, zda „tou svojí akcí nezpůsobili rozruch nejen mezi veřejností a novináři, ale také například mezi složkami záchranného integrovaného systému“, a nechápe, že právě cílem onoho „ostrého“ cvičení bylo nejspíš prověřit ony složky záchranného integrovaného systému a zjistit, jak fungují, když jde do tuhého. To se jí vzápětí zástupce náčelníka Horské služby klidným hlasem snaží vysvětlit. Kontrast mezi jeho klidným sdělením a nervozitou reportérky bije do očí.

Že se za daných okolností věc novinářů a veřejnosti (jak skvělá zaklínadla!) příliš netýká, reportérka evidentně nechápe. A už vůbec ji nenapadne zeptat se na výsledy této akce. Co akce prověřila, co se podařilo, co naopak ne, co bude třeba vylepšit či změnit, tedy otázky, které mě jako nenovináře, laika a toho, který je vlastně onou „veřejností“, zajímají mnohem více, se ze zprávy již nedozvídám.

Když pak v ranních zprávách slyším, že policie bude celou záležitost prověřovat, zda nedošlo k nějakému trestnému činu, už jenom zírám.