Buď má premiér Mirek Topolánek kolem sebe velmi schopné pracovníky v oblasti vztahů s veřejností (PR) nebo jsou české deníky podivně krotké a zdrženlivé. Všechny domácí listy totiž informovaly o tom, že místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Lucii Talmanové se narodil syn Nicolas, jehož otcem je Topolánek, ale kromě dalších faktografických údajů žádné šťavnaté klepy, které by rozvířily zdejší prázdninové stojaté vody, nepřinesly. Nejčtenější bulvární deník Blesk se zmohl jen na konstatování, že předseda vlády večer oslavoval v jednom z pražských barů, a Šíp z téže sorty tiskovin věcně popsal nadstandardní vybavení nemocničního pokoje vícepředsedkyně parlamentu. Nic, co by rozvinulo příběh „milenců z nejvyššího patra české politiky“, nenabídl svým čtenářům ani jinak na tuzemské poměry dosti uvolněný tabloid Aha!. Snad jen, že jednou z těch šikovných specialistek, která mohla novinářům zvřít ústa, je mluvčí kabinetu Jana Bartošová, od níž si noviny nechaly popsat průběh porodu (deníky VLP a Právo i Šíp se v této souvislosti zmínily o mediální poradkyni Zuzaně Palzer).

Populární list MF Dnes dokonce narození Nicolase Topolánka zobecnil na otázku výrazného zvýšení věku prvorodiček.

Uměřenost tisku vůči důsledkům mimomanželského vztahu ministerského předsedy a významné funkcionářky Sněmovny je skutečně mimořádná. Oba jsou přitom téměř vzorem politických celebrit. To znamená lidí výjimečně postavených, kteří v souvislosti se svou neobyčejnou pozicí se velmi často objevují v médiích – jsou známí a občas udělají něco úplně obyčejného a lidsky pochopitelného. Pohledná politička, která plete mužům hlavy, politik furiant, jenž podlehne kouzlu ženské krásy a paseka, jež takové setkání způsobí. Příběh jako z řeckých bájí o božských celebritách z Olympu. Co víc by si mohli novináři přát. Je to vyprávění ze života, které obsahuje morální poselství a v jistém smyslu může mít na naši kulturu větší vliv než Národní divadlo, Národní galerie a Národní muzeum dohromady. Přesto se média až skoro úzkostlivě drží zpátky. Žádné spekulace, málo podrobností a citů ještě méně. Přitom se nechce věřit, že už vše k danému námětu bylo napsáno. Že nezbývá nic dodat.

Někdo by se možná mohl radovat z toho, že alespoň tento příklad naznačuje, že s bulvarizací českého tisku to nebude tak hrozné, jak se občas tvrdí. Snad, kdyby ovšem takový mediální půst nebyl nepřirozený. Když žurnalisté opovrhnou takovým chutným soustem, nejspíš musí být líní, neschopní nebo postrašení. Nikoli ovšem tím, že budou nudit. Příběhy ze života celebrit, které se v nich nijak neliší, ve svých slabostech, od ostatních v davu, bude každé obecenstvo milovat kdykoli a kdekoli.

Jestli se tedy přeci jen podařilo týmu mediálních odborníků kolem premiéra přesvědčit novináře (snad trpělivým vysvětlováním nebo i díky nadstandardním vztahům), že jde o téma pro čtenáře už málo zajímavé, měli by dostat nějakou mimořádnou oborovou cenu. To se totiž hned tak nevidí.

…Aby novináři byli málo důvtipní nebo příliš pohodlní či vrtáci, to asi z logiky věci nepřichází v úvahu.

(Psáno pro Česká média)