MÉDIA: Proč novináře nemá nikdo rád
Nechme stranou detaily kauzy a samotný fakt, zda nominace je, anebo není proti pravidlům. Na první pohled to tak vypadá. Autor píseň napsal a interpreti ji veřejně provozovali mnoho let před natočením filmu. Objevila se také v jiném filmu, který měl premiéru dříve.
To jsou fakta zjevně vyvolávající pochybnosti, a je legitimní, že se na ně novináři organizátorů cen zeptali. Jestliže tvůrci filmu podali uspokojivé vysvětlení a akademie se s ním spokojila, je problém vyřešen.
Fascinující je ovšem vlna nesouhlasu až nenávisti, jež se otočila proti zmíněným novinářům. Ani nepřekvapuje v diskusích na zpravodajských serverech, které jsou známým rejdištěm psychopatů. Ale slovního výprasku se reportérům dostalo i od jejich kolegů a dalších lidí. Režisér Jan Hřebejk, který zmíněnou skladbu použil ve filmu Kráska v nesnázích, mluví o „českých závistnících“, kteří kazí „fenomenální český úspěch“ (ČTK), či dokonce o „darebácích z Týdne“ (ČRo).
Ostatně, navodit atmosféru mu v rozhlasovém rozhovoru pomohla sama moderátorka, když hned v první otázce mluvila o kauze „rozpoutané“ časopisem Týden. To vskutku není neutrální slovník. Nejvíc se nechal unést kulturní bard České televize Otakar Svoboda, a to dokonce tak, že na svém blogu na oficiálních stránkách ČT píše o „dobití“ koncertních sálů (neslyšíme často právě z veřejnoprávních institucí, že jednou z jejich rolí je péče o kulturu jazyka?).
Svoboda píše o „drzosti“, která „je odedávna hlavní kvalitou nýmandů“. Redaktor Týdne, který navíc (jaká drzost!) dotyčný film už dříve kritizoval, je podle něj osobou, „která toho zatím moc nenapsala, a přesto je jí dán takový prostor“, prostě takový „iniciativní žalobníček“. Je to prý „typicky České“ (sic!, zase ta čeština).
Je to popletený a zřejmě kvůli rozčilení i špatně napsaný názor. Svoboda spor kolem nominace písně Falling Slowly generalizuje a viní Česko, že neumí ocenit kulturní úspěchy svých rodáků. To je možné, třeba to tak opravdu je a redaktor ČT má na takový názor právo. Ale s novinářskou, lépe řečeno reportérskou prací to nemá co dělat. Do ní fandění ani radost z úspěchů spoluobčanů nepatří. A to zásadně a v principu.
Zlobili jsme se na média nebo konkrétně na reportéra Kmentu, když v katastru nemovitostí vypátral, že Stanislav Gross zaplatil jako zálohu za byt víc, než si mohl vydělat? Nebylo to taky ukázkové nevlastenectví, kterým novináři hanebně potopili nejmladšího evropského premiéra? Neměla by česká „národní“ média potichu obcházet výroky bývalého vicepremiéra o Romech, protože nám v civilizovaném světě dělají ostudu? A tak dál.
Souzeno z pohledu čtenáře, odvedli redaktoři Týdne či jeho zpravodajského webu standardní profesionální práci. Vzali potenciální problém a obrátili se s ním na všechny zúčastněné strany. Od někoho se jim vyjádření získat podařilo, od jiného nikoliv. Pak o tom napsali článek. Víc to není jejich věc. Že má příběh dobrý konec, tím lépe.
Viděl jsem film Once, považuji ho za dobrý film a když píseň Falling Slowly získá některé z cen, budu to jejím tvůrcům a interpretům přát. Ta písnička se mi líbí, ale nemá to co dělat s článkem, který napsali v Týdnu.
Kdybych byl na jejich místě, napsal bych ten článek také? Nevím, možná bych k tomu neměl dost odvahy, ale nedělá mě to lepším, nýbrž horším novinářem. Obvinění, že redaktoři byli vedeni nějakou sžíravou závistí, nebo že byli dokonce zaplaceni jakousi nejmenovanou konkurencí, mně přijde bláznivé.
Kauza kolem Once je takovou zábavnou, lehce populární verzí slavného učebnicového dilematu, popsaného ve většině žurnalistických učebnic. Týká se dávné televizní besedy, ve které byli slavní američtí televizní moderátoři postaveni před imaginární problém: jsou ve válce jako reportéři a zjistí, že američtí vojáci byli vlákáni do pasti. Co udělají? Budou je varovat, anebo si zachovají nestrannost a nevyhnutelně pak budou muset popsat, jak jsou američtí vojáci zákeřně zabíjeni?
Novináři se po krátkém zaváhání shodnou, že z hlediska novinářské profesionality je jediným správným řešením se do konfliktu nijak nezapojit. Dostane se jim hlubokého opovržení od všech přítomných.
To je odvrácená stránka novinářské profese a jeden z důvodů, proč nás novináře nemá nikdo rád. Přesto bychom se nikdy neměli strhnout k tomu bojovat za „správnou věc“ a je jedno, jestli je to zrovna mír, vlastenectví nebo cokoliv jiného. Důvod je jednoduchý: „správné“ věci se mění a z jiného úhlu pohledu se mohou ukázat „špatnými“. Jednoduchá pravidla naší profese však zůstávají stejná.
LN, 1.2.2008
