Když jsem před pár lety měl možnost spolupracovat na analýze zpráv o EU v českých médiích, byl jsem překvapený, jak moc editoři našich deníků nadřazují vnitropolitickou perspektivu nad samotný věcný obsah zprávy. Co se hodí do vnitropolitického klání mezi hlavními rivaly, dostává prostor, co se nehodí, mizí v koši. A co dostává prostor, dostává jej s ideologickým nábojem a je ihned opepřeno komentářem českého politika nebo politologa či komentátora z toho či onoho tábora. Občas si se zpravodajstvím o EU připadám jako před lety, kdy si člověk mohl v novinách přečíst smršť ideologické kritiky a opovržení na Chartu 77, ale samotný text charty nebyl k nalezení.

Na nedobré situaci novinářské práce o evropském institucionálním a politickém prostředí nezmění nic ani kvalitní práce zahraničních redakcí, ani úsilí korespondentů v Bruselu. Nepokrytě prozradí, jak dostávají od pražských editorů pokyn, co mají a nemají zaznamenat, koho se na co zeptat a dokonce co má dotyčný politik či úředník říci. Nejenže se představa o většině zpráv rodí či tvoří v pražských redakcích, ale bývá asi nezřídka dopředu hotová. Proč se to ale děje a komu to slouží?

Za daných okolností se nelze divit rozdílům v kvalitě a standardu mezi našimi a západoevropskými médii. Priority, řazení zpráv, globální zpravodajství, podíl fakt a výsledků studia, v tom všem patří nadále naše média na východ a nikoli na západ. Právě východní styl nese nadvládu domácí politiky, vmanipulování její perspektivy do zpráv, hodně názorů a málo fakt. Fakta jsou to, co říkají odpovědní politici, nikoli to, co se zjevně děje. Uveďme zde například stav a vývoj vyjednávání o evropských fondech, o kterém se od politiků přes média dozvídáme všechno možné, jen ne to, kde nastal skutečně problém.

Naposledy jsem si křivé zrcadlo českých médií uvědomil, když jsem sledoval, jak „zpracovala“ výsledky evropského výzkumu v členských a kandidátských zemích Eurobarometr. Byl jsem pozván ke komentování výsledků za ČR při jejich prezentaci a mohl jsem je pročíst s předstihem a poukázat na některé zajímavosti. Jednou z nich byl zarážející nepoměr mezi vysokým pocitem prospěšnosti členství v EU, klesající spokojeností s tímto členstvím a optimismem do budoucnosti, včetně vysokých očekávání výkonnosti EU v řešení bezpečnostních i environmentálních problémů a hrozeb dnešního světa.

Upozornil jsem, že pokles spokojenosti s členstvím se netýká názoru na vstup, ale zkušeností člena a potřeby zvýšit výkonnost EU a prohloubit její integraci do budoucna například společnou armádou, bezpečnostní a zahraniční politikou i ústavou, kterou nadále podporuje většina. Co bylo dříve mimo rámec našich znalostí, zájmů a informací, tedy vývoj celku EU za rámec zvládnutí vstupu, je již dnes předmětem zájmu a názoru lidí. Ano, česká společnost si zrychleně formuje názor a veřejný zájem na to, jak se má EU vyvíjet, a tudíž jak mají postupovat naši politici v budování a nikoli bourání EU.

Nemohu říci, že jsem byl následující den překvapen titulky, že Češi ve vztahu k členství v EU ochladli. Připustil bych, že jsem věc špatně vyložil, kdyby se nejednalo o největší deníky a média a kdyby nezbyla z celého spektra zajímavých poznatků především a pouze ona klesající spokojenost s členstvím. Většina velkých českých médií se prostě rozhodla odlišný výklad i čísla odporující jejich tezi potlačit a ignorovat je v zájmu politické „konzistence“ či korektnosti svého názoru. Nepodléhám spekulacím o potřebě některých médií vyhovět spřízněným politikům nebo o tlaku mediálních agentur. Spíše mne zaujaly dva aspekty celé věci.

Především, vlivná česká média udržují naše politiky v bludu, pokud jde o názor české veřejnosti a tudíž český veřejný zájem. Nedělám si iluze, že by se v politických kruzích pečlivěji studovalo něco, co není v novinách a v televizi. Kdo co ovlivňuje, nevím, ale myslím, že tato situace jen prohloubila propast mezi veřejným míněním a českou politikou v evropských otázkách, a to v neprospěch politiků.

Za druhé, překvapuje mne, jak si velká česká média, zvláště noviny, řežou pod sebou větev. I zmíněný Eurobarometr ukázal, jak roste informovanost české veřejnosti o otázkách EU a zejména jak rychle roste získávání těchto informací na internetu, nejvíce na úkor novin a v perspektivě patrně i televize. V českých zemích probíhá tsunami vybavování domácností internetem, děti předbíhají v této oblasti své rodiče i učitele. Jazyková vybavenost mladších raketově roste, nemluvě o tom, že všechny dokumenty i zprávy jsou přímo dostupné na webech evropských institucí v českém jazyce a vše není nezprostředkováno novináři a zvláště českými médii.

Kam tedy směřují české noviny a čeští novináři? Chtělo by se říci, jak kdo. Mnozí již dnes zaostávají za poptávkou čtenářů v míře, která vyvolává (trpký) úsměv na rtech. Slouží totiž těm, kteří je neživí, a jdou proti těm, na které míří inzerenti v jejich novinách. Český vnitropoliticky úslužný novinář je, doufejme, na vyhynutí, protože se bez něj snadno obejdeme. Nebude to trvat dlouho a skončí jako jediný čtenář svých textů, bez platu i bez obálek.

Psáno pro ČRo 6