Jako člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem to zažil mnohokrát. Titíž poslanci, kteří hlasovali pro zákaz politické reklamy v soukromých elektronických médiích, začali s blížícími se volbami vymýšlet, jak tento vlastní zákaz co nejšikovněji obejít. Zároveň však bedlivě sledovali své politické konkurenty, zda nedělají to samé, a obratem pak na Radě žalovali. Dokonalé pokrytectví, v tomto případě dokonce pokrytectví na druhou.

Co poslance, především ty levicové, vlastně vede k tomu, že se tak strašně bojí politické reklamy v privátních televizích a rádiích? Kdykoli na to přijde řeč, hlavní argumentace se opakovaně nese ve stylu: reklama v televizi je drahá, pro ekonomicky slabší politické subjekty by byla nedostupná, v rámci rovnoprávné soutěže ji proto nepovolíme vůbec. A snad jako alibi zákon povoluje předvolební reklamu pouze ve veřejnoprávní televizi a rozhlase. Je to zadarmo a pro každého. Ve skutečnosti je ovšem ona přehlídka mluvících hlav nekoukatelná, a tedy k ničemu. Dokonalé levicové řešení.

Argumentace odpůrců politické reklamy kulhá, dokonce na obě nohy. První kulhající noha: relativně drahá je každá reklama, nejenom v elektronických médiích, ale i v novinách či na billboardech. Reklama v tisku a na velkoplošných nosičích je pro chudou politickou stranu stejně (ne)dostupná jako reklama v televizi. Druhá kulhající noha: zákon jakoby odstraňuje jednu (pseudo-ekonomickou) nespravedlnost či nerovnost, zároveň však zavádí nespravedlnost a nerovnost jinou: z reklamního koláče, který je v době voleb k dispozici, si mohou kousnout pouze někteří, noviny a venkovní reklama ano, televize a rádia ne. Žádný alespoň trochu objektivní důvod, jako je tomu kupříkladu u reklamy na tabákové výrobky či alkohol, tedy ohled na zdravotní aspekty, přitom k zákazu politické reklamy v elektronických médiích neexistuje. Jde čistě o nesmyslné politické rozhodnutí.

Nezapomínejme také, že řeč není pouze o relativně finančně náročné reklamě v celoplošných televizích. Zákon dopadá stejně i na regionální provozovatele. Tedy na ty, kteří by mohli nabídnout prostor nikoli pouze nejznámějším stranickým lídrům, nýbrž také místním kandidátům.

Pro úplnost ještě dodejme, že v minulosti po nějaký čas fungovala mírnější varianta příslušného zákona. Stále sice platil zákaz reklamy politických stran, ale existovala možnost reklamní prezentace konkrétních osob. Tedy mohli jste si v televizi či rádiu zaplatit reklamu, že pan Josef Novák je skvělý chlapík, ale nesměli jste u toho říkat, že kandiduje za Stranu mírného pokroku. Tohle platilo i v době, kdy jsem kandidoval do Senátu, tedy v roce 2000. Učinil jsem tehdy zajímavé zjištění. Reklamní spoty v regionální televizi vyšly mnohem levněji než reklama v novinách, konkrétně v příslušných mutacích Deníků Bohemia.

Takže jak to vlastně je s tou údajnou finanční nedostupností reklamy v elektronických médiích? Není to ve skutečnosti právě naopak? A není proto v našem elektronickém světě začátku jednadvacátého století nejvyšší čas tohle pokrytecké reziduum z „doby papírové“ z naší legislativy odstranit? Zcela jistě by tím zmizela také příčina jednoho organizovaného pokrytectví.

9. 2. 2006, www.petrstepanek.cz