Milovníci tzv. koncesionářských poplatků se dopouštějí jedné fatální chyby, možná by se přímo dalo napsat podvodu. Tvrdí totiž, že změně financování veřejnoprávních médií, tedy zrušení televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu, musí předcházet diskuse o obsahu veřejné služby. Prý abychom přesně věděli, jaké je zadání, respektive co a v jakém rozsahu se má ze státního rozpočtu, to znamená z našich daní, platit.

Na první pohled takový přístup vypadá docela logicky. Stačí však jen trochu osvěžit paměť a vyjeví se poněkud jiná - spíše poťouchlá - realita. Pamatuji se zcela přesně, kdy jsem byl poprvé svědkem debaty o veřejné službě, ovšem ani ne tak na téma, jakou podobu by média veřejné služby měla v České republice mít, nýbrž že je třeba takovou diskusi vést. Bylo to v roce 1994, když jsem se coby čerstvě zvolený člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání prvně účastnil výjezdního zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny v Harrachově. Od té doby se vůbec nic nezměnilo. Stále se pouze hovoří o tom, že je třeba vést společenskou diskusi a že je potřeba lépe definovat, co to ta veřejná služba vlastně je a jaký by měla mít rozsah. Sečteno, podtrženo: jsme přesně tam, co před 16 lety, pouze se průběžně zvyšují koncesionářské poplatky.

V zákonech sice cosi napsáno je, ale faktický obsah veřejné služby si veřejnoprávní média víceméně určují sama. Parlament i mediální rady jsou jenom jakási stafáž. Problém je ale v tom, že veřejnou službu lze poskytovat prakticky v jakékoli nákladové škále. Třeba za 700 milionů stejně jako za 7 miliard, ale klidně třeba i za 70 miliard. Mesiášů veřejného dobra - obvykle s nastavenými vlastními kapsami -, kteří se budou zaklínat, že jinak - rozuměj levněji - to nejde, se najde vždycky dost.

Nejlépe se utrácejí cizí peníze, což samozřejmě platí i v případě koncesionářských poplatků. Takže pokud se tzv. veřejná služba platí z kapes diváků a posluchačů, mnoha politikům to poskytuje alibi. Poslance, vládu či ministra financí nějaké "detaily", zač, jak a proč se poplatky utrácejí, příliš trápit nemusejí. Ze státního rozpočtu, za který jsou odpovědni, to nic neukrajuje.

Ale co když to otočíme? Co když média veřejné služby budou ukrajovat ze státního rozpočtu, nikoli z bezedných kapes "koncesionářů"? Nebudou politici nuceni přistoupit k veřejné službě (ve smyslu skutečné definice jejího obsahu a rozsahu) přece jenom trochu odpovědněji? Jistá naděje tady je. Rozhodně větší než za stávajícího stavu. Mlácení prázdné slámy, které se tu už více než šestnáct let provozuje, žádný výsledek nepřineslo. Zastánci koncesionářských poplatků se prostě mýlí a lžou sobě i obyčejným lidem. Je to totiž přesně naopak. Napřed musí nastat změna ve způsobu financování a teprve ta si vynutí opravdu seriozní diskusi o podobě veřejné služby.

A pak je tady ještě jeden moment, možná úplně nejdůležitější. Pokud kdokoli žije v iluzi, že veřejnoprávní média jsou dnes pod kontrolou mediálních rad - a myslím tím skutečnou kontrolu, nikoli tu nakašírovanou -, nechť se laskavě probudí ze sladkého snu. Změna financování umožní, že do České televize a Českého rozhlasu bude moci vstoupit Nejvyšší kontrolní úřad. Právě toho se někteří lidé bojí úplně nejvíc. A to už stojí za to co nejhlasitěji bubnovat, že změna financování média veřejné služby připraví o nezávislost. Tomu ovšem může věřit pouze ten, kdo si nezávislost plete s neprůhledností.

Předchozí články k tématu:
Havlův tragikomický koktejl (11. 5. 2009)
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou nejnespravedlivější daň (22. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou neefektivní (31.3.2010)
Koncesionářské poplatky jsou jenom pro zlost (6.4.2010)

9. 4. 2010, www.petrstepanek.cz