Žijeme v době televizní. Ta je charakterizována zaměřením na zážitky vizuální, a tedy zážitky značně povrchní. Toto směrování na pohled a povrch se pak šíří rovnoměrně všemi směry. Kosmetické firmy se v reklamách předhánějí, aby zaujaly svými přípravky, které vám zajistí mladistvou pleť i po smrti, slibují, že vaše vlasy budou o 87 procent pružnější, atd. atd.

Fitnesy a solárka jedou naplno, aby jejich uživatelé byli co možná nejpohlednější, reklamy na přípravky, které vám umožní zhubnout pomalu i ve spánku či přímo při konzumaci tzv. českého trojboje (tj. vepřo-knedlo-zelo), vás provázejí na každém kroku.

Jak říkám – pohled a povrch, to je to, co dnes hýbe světem.

Nevím, o kterém americkém prezidentovi se říká, že kdyby tehdy voliči věděli, jak vypadá, nikdy by nebyl zvolen. Prostě ještě nebyla televize. Naopak J. F. Kennedy vyhrál volby právě díky své vizáži nad Richardem Nixonem, který před televizní kameru předstoupil neoholený a měl snad i flek na kravatě.

A najednou v anglické verzi Superstar předstoupí před televizní obrazovky Paul Potts. Obézní muž s chrupem, na kterém by si ortodontista zgustl, porota na něj hledí skrz prsty, už ho v duchu řadí mezi „hvězdnou pěchotu“, a on vystřihne operní árii, že se lidem tají dech. A nyní se zase objevuje klip s paní Susan Boylovou ze stejné soutěže. Dvě brady, za obočí by se nestyděl ani Brežněv. Vlasy? Škoda mluvit. Šaty jen dokreslují neforemnost postavy. Do mentálně anorektických modelek má sakra daleko. Prostě – pojímáno ze současných vizuálně povrchních hledisek – hrůza. porotci se šklebí, publikum se chystá troufalost této dámy odměnit vypískáním. A ona vystřihne muzikálovou píseň způsobem, který zvedá publikum ze sedadel.

Jsem šťasten, že v době, kdy začasté na celé čáře vítězí lidé, kteří toho moc neumí, nebo dokonce neumí vůbec nic a jen hezky vypadají, se sem tam ještě objeví někdo, kdo sice vypadá jako absolutní životní outsider, ale umí. A nejen umí. Je zapálen pro to, čemu se cele věnuje, aniž by příliš doufal, že mu to někdy k něčemu bude dobré.

Žijeme totiž také v době, kdy zadarmo ani kuře nehrabe a nemá cenu se věnovat něčemu, na čem se nedá vydělat nebo je-li výdělek příliš nejistý. Zapálenost pro cokoli, co nepřináší bezprostřední zisk, se dnes nenosí.

O to víc se hluboce skláním před Paulem Pottsem, Susan Boyleovou a jim podobnými.