Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) – 13 členů, Rada České televize – 15 členů, Rada Českého rozhlasu – 9 členů, Rada České tiskové kanceláře – 7 členů, Rada Českého telekomunikačního úřadu – 5 členů. Pět rad, čtyřicet devět členů. Opravdu potřebujeme tolik mediálních rad a tolik mediálních radních?

Myslím, že k tomu mám co říct. Jsem jediný člověk v téhle zemi, který byl členem obou mediálních regulátorů, jak toho programového (RRTV), tak toho technického (Rada ČTÚ). A jsem také jediný, kdo jde proti obvyklému proudu. Zatímco o bývalé poslance či senátory, kteří si to namířili do mediálních rad, není nouze, opačným směrem to dosud nevzal nikdo.

Radikální laici v tom mají jasno, všechny ty – dle nich – mediální darmožrouty by zrušili. Tak jednoduché to ovšem není. Politici zase mají sklony k nepromyšleným, nesystémovým zásahům od stolu. Úvahy o jisté redukci či racionalizaci mediálních rad by se ale měly odvíjet od jejich agendy a kompetencí. Existuje-li – ať už podle naší či evropské legislativy – nějaká agenda, pak zcela zákonitě musí existovat i orgán, který ji spravuje. Profesionální úvaha by se proto měla odvíjet od redukce a racionalizace agendy mediálních rad, to ostatní z toho vyplyne.

Nejjednodušší je to s Českou tiskovou kanceláří. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by měla existovat jako veřejnoprávní instituce. Proto platí: ČTK zprivatizovat, zákonem ošetřit ochranu a fungování jejího archivu a Radu ČTK bez náhrady zrušit.

Co se týče České televize a Českého rozhlasu, je zcela nereálné blouznit – na pravici – o jejich privatizaci. A zleva tím pro změnu strašit. Za současné evropské legislativy a při rozložení politických sil v českém parlamentu je to nemožné. Racionalizace fungování médií veřejné služby je naopak žádoucí, ba dokonce pro jejich další zdůvodnitelnou existenci přímo nezbytná. Zároveň bychom se měli oprostit od historických sentimentů. Žijeme v multimediální realitě, ve které se spousta činností prolíná. Proto: nazrál čas Českou televizi a Český rozhlas spojit do jedné veřejnoprávní instituce. Pro inspiraci koneckonců nemusíme chodit až do Británie k BBC, stačí se podívat třeba do sousedního Rakouska.

Patnáctičlennou Radu ČT a devítičlennou Radu ČRo, ve skutečnosti bezzubé debatní kroužky, jejichž jedinou opravdu důležitou kompetencí je jednou za šest let zvolit generálního ředitele, by zároveň nahradila jedna profesionální správní rada s opravdovými kompetencemi a patřičnou zodpovědností. Nic také nebrání navrátit se k devíti členům. Připravme se ovšem na to, že nejvíc budou protestovat samotní televizáci a rozhlasáci. Nedivme se jim. Řada z nich má v jedné instituci zaměstnání a v druhé melouch. I tenhle fakt ale hovoří pro sloučení.

Všem těmto změnám by mělo předcházet zrušení tzv. koncesionářských poplatků a jejich nahrazení financováním ČT a ČRo ze státního rozpočtu. Bude to racionální, efektivní a především sociální.

RRTV a Rada ČTÚ jsou součástí státní správy, byť radu pro vysílání volí sněmovna (a formálně jmenuje premiér), kdežto Radu ČTÚ jmenuje vláda. Úvaha o sloučení RRTV a ČTÚ do jedné instituce je v době konvergence telekomunikací, počítačových sítí a televizního a rozhlasového vysílání do jedné industrie správná. V nadšení nad jistou racionalizací by nám ale nemělo uniknout, že agenda těchto orgánů je zcela odlišná. Rada pro vysílání by proto v budoucnosti měla využívat technické zázemí ČTÚ, ale zároveň si ponechat jistou autonomii. Naprosto nezbytná je redukce povinností RRTV. Zvláště v posledních letech se totiž přeměnila v byrokratickou sopku, která hrozí zasypat nejen sebe, ale i privátní televize a rádia. Ani zde nic nebrání redukovat počet členů RRTV z 13 zpátky na 9. Koneckonců – tolik členů má kupříkladu mediální rada v mnohonásobně větší Francii.

Asi to bude trochu paradoxní – kapři si obvykle nevypouštějí vlastní rybník –, ale zvážit by se měla i další existence Rady ČTÚ. Její agendu může dílem převzít úřad, dílem předseda.

Sečteno podtrženo: namísto pěti rad dvě, namísto 49 radních 18. Žádná z těchto změn ale není v kompetenci samotných mediálních rad. O změně příslušných zákonů musí rozhodnout parlament.

Autor je bývalý dlouholetý člen a místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V současnosti je členem Rady ČTÚ, kandiduje za ODS do Poslanecké sněmovny.

Předchozí články k tématu:
Havlův tragikomický koktejl (11. 5. 2009)
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou nejnespravedlivější daň (22. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou neefektivní (31.3.2010)
Koncesionářské poplatky jsou jenom pro zlost (6.4.2010)
Nezávislost, nebo neprůhlednost? (12.4.2010)
Poplatky ano, či ne? aneb Dimunovský výsadek na Kavčích horách (19.4.2010)

23. 4. 2010, www.petrstepanek.cz