Nutit Čechy, aby se před Štědrým večerem zamysleli nad tím, jestli s tím jejich středoevropským obyčejem prodávat živé kapry v kádích na ulici není podobné, jako to bylo v Číně se psy v klecích nabízených na tržištích na pečínku, to může jen rozhlas veřejné služby (ČRo 1 – Radiožurnál v pořadu 20 minut Martina Veselovského). Ostatní média, závislá na zájmu svého publika a inzerentů, by si to asi netroufla. Pokud by ovšem neusoudila, že obvinit těsně před vánočními svátky své konzumenty z trápení zvířat je ta právě ta nezbytná dávka provokace, kterou čtenáři, posluchači nebo diváci potřebují, aby jim lehce stoupl adrenalin a lépe se jim dýchalo. Přesto komerční komunikační nástroje vesměs musí respektovat názory svého publika, nemohou je dráždit, naopak musí mu umožnit, aby se s obsahem „svého“ média mohlo ztotožnit. Tím, že se spotřebitel informací může ztotožnit s postojem v nich obsaženým a v přeneseném slova smyslu harmonizovat s informačním zdrojem, dochází u spotřebitele k sebepotvrzení. Čtenář, posluchač nebo divák je ujištěn o tom, že jeho pohled na svět je správný. Pak je spokojen a stává se pravidelným konzumentem média, které mu „autosignaci“ umožnilo. Dodávat sebevědomí potřebuje skoro každý. Obecně jsou tedy média nástrojem konformity nebo alespoň jsou alespoň konformní vůči postojům svého publika. Rozčiluje je vše, co je v rozporu s většinovým míněním jejich spotřebitelů. Dobrou ukázkou toho, jak to funguje, je případ Henrico Franka v Německu.

Když zemský premiér Porýní Falce a lídr sociálních demokratů Kurt Beck vystupoval minulý týden na předvolebním shromáždění na vánočním trhu ve Wiesbadenu, podroušený třiceti sedmiletý muž zanedbaného vzhledu Henrico Frank mu ironicky poděkoval za to, že žije z podpory.

"Když se napřed umyjete a oholíte, taky najdete práci," vzkázal mu přes zaplněné náměstí Beck. Tím se dopustil politické nekorektnosti. V Evropské unii se nepovažuje za slušné, aby se nezaměstnaným veřejně říkalo, že si za své mizerné sociální postavení mohou sami. Zejména ne u politiků levicových. Média, jež stojí na stráži konformity, se ihned vrhla na vetřelce, aby mohla svému publiku nabídnout vlnu rozhořčení, jíž chtělo být zalito, aby se ta vlna mediální nechuti potkala s pohoršením publika, a tak došlo k slastnému efektu sebepovrzení.

"To si vážně jako předseda SPD myslíte, že zanedbaný zevnějšek může za to, že čtyři milióny Němců nemohou najít práci?" prohlásila podle deníku Právo Thea Dückerová, poslankyně Spolkového sněmu za Zelené… a tak dále. Média byla plná odsudků a opovržení.

Nicméně Frank poslechl Becka a pod pečlivým dozorem novinářů vystřízlivěl, oholil se, umyl a vyjádřil ochotu vzít jakoukoli práci. Beck pronásledovaný žurnalisty pozval Franka do své kanceláře, aby spolu probrali, co dál. Pochopitelně začaly pršet nabídky k práci. Z ošuntělého Franka bez práce se přes noc stala celebrita - oběť politické nekorektnosti, jež přitahuje pozornost médií. Jako magnet na média ovšem získal na trhu práce zcela novou, velmi vysokou cenu... a přihlásili se k němu ti, jež měli zájem s takovým artiklem obchodovat. Frank pak prostřednictvím svého mluvčího Beckovi vzkázal, že nepřijde, protože má něco důležitějšího a navíc se mu nelíbí Beckův tón.

Říká se, že média pracují se symboly. Představitel Levicové strany/PDS Dietmar Bartsch na dresu Becka prohlásil, že "kdo je na dlažbě, potřebuje pomoc, ne symbolické kopance". Symboly, které novináři používají, jsou vlastně jakési hraniční kameny, které vymezují území většinových postojů, proto jakékoli zacházení s kameny – symboly, vždy budí velké vášně.

Škoda, že některého českého politika nepadlo před Hodem vánočním veřejně a rozhořčeně obvinit u kádě některého prodejce živých kaprů z asiatské bestiality. Měli bychom možná i u nás média plná symbolického kopance českým zvykům a kultuře půlce zeměkoule a z prodavače kaprů celebritu.

(Psáno pro Česká média)